Aloisie Víchová

„Evakuovali nejakých vězňů. A v Hodoníně byly dva mosty, železné nadchody. Na Mutěnku a do armaturky a do tihelně. Ty Mutěnice, to se přesedalo v Hodoníně, protože na Břeclav se nesmělo jezdit. Tam to bylo všecko až po Zaječí uzavříté. Voda se čerpala do lokomotiv, to byly parní lokomotivy. Tak pod tym mostem tak kúsek byla taková zvláštní pumpa, že se to otočilo a přímo do lokomotivy se čerpala voda. Tak museli v tem Hodoníně zastavit ten transport. Byla zima, mrzlo, jak praštělo, a já jsem vám viděla… ty vězni, v otevřítých vagonách, někdo měl tú čepičku pruhovanú na hlavě, někdo ani neměl, jenom holé hlavy oholené a hleděli na nás na ten most a my na nich, já na ty oči do smrti nezapomenu. Chudí, bolestní a měli asi žízeň. Jak byly na tych mřížovaných vagonách také mřížky, tak to olizovali. A já ten jeden, aj jsem měla v kabeli chleba, představte si, že já jsem jim ten slepený krajíc hodila do teho vlaku. Ale to hlídali všecí, to potom maminka na mě doma křičela. Říká: ‚Dyby ťa viděli, tak ťa zastřelijú.‘ Já že: ‚Mami, dyť oni měli žízeň…‘ No, děcko, že třináct roků, kde by mě napadlo, že to nesmím. A oni ich tyma pažbama… já, dyž jsem ich viděla stát, jak oni tych vězňů, ani vody jim nedali, byla jsem z teho úplně rozčarovaná. Některý vagon byl zakrytý, některý byl odekrytý, bez tej střechy. No říkám: Ty oči do smrti nezapomenu.“

„A víte, proč byl bombardovaný Hodonín? Ne ani kvůli objektom, tam se nevyrábělo nic, co by pomáhalo partyzánom. Tam je cukrovar a takové tyto, čokoládka… Můj manžel býval na strážním domku a strážní domek souvisel s kolejama. A tam zastavil teho 20. listopadu čtyřicet čtyři vlak. Oni jeli, stěhovali se na frontu. A ty Němci, jak viděli ty anglická letadla hore [královské letectvo], tak začli, z teho vagona flakem, to byl kulomet taký, flak se temu říkalo, po nich střílat. No oni snad viděli ty obláčky, jak se z teho… oni letěli prý vysoko. Letěli, a jak včil začali střílat, tak oni se zavrtěli, tá eskadra, a udělali prý takový kříž, na to se dívala zas moja maminka, a jak nadlétali do teho křížu, tak to pustili. Oni nerozbili skoro nic, akorát čokoládku rozbili a snad kolem cukrovaru, a jináč obytné domy. Tam zařvalo spoustu civilního obyvatelstva. A to já si pamatuju proto, že to bombardovali, že já jsem z tej škole… nás pustili spíš, jak začaly húkat sirény. A já taká všetečka, já místo toho, abych šla hned na vlak, tak jsem se to… ale jak to začalo búchat, já jsem byla u cukrovaru a tam to nejvíc práskalo. A jak jsem se dostala… tam byl takový hřbitov židovský tady na kraji, tak za tú zďú ale čtyřé jsme byli skovaní. O pěti potom jel platoňák a volal: ‚Je tu nekdo živý? Je tu nekdo živý?‘ Tak my jsme z tam odsáď vylezli z tej zídky, tak na platoňák. Mě černú otrhanú dovezli až o pěti večer. To byl taký, to bylo, jak dyby nad vama letělo, to mně připadalo jak na kolečkách vlak, to tak strašně dunělo. Ale oni tam házali aj časové, to furt vybuchovalo. Furt.“