Antonín Hnilička

„Jak někoho vyzvali třeba: Häftling nummer tolik links abtreten. To znamenalo jeho konec. Skončil apelplac a my jsme odešli na baráky a byl vydaný befel, rozkaz. Blokáč a štubák nařídili okamžitě dekama Fenster zudecken, okamžitě zakrýt okna, a nikdo nesměl vycházet. No a já jsem ještě s jedním lžičkama zapíchával ty deky a už jsme viděli, jak se střílí na apelplacu, jak štěkají psi. Oni tam to celé komando celou noc mučili a trýznili. Oni ho tam pomocí dogy trhali a tak dál. Byl tam člen ústředního výboru Sokola. Ten, když jsme šli ráno do kamenolomu, já jsem šel po pravé straně, tak jsem viděl, jak oni leželi zdecimovaní, rozsápaní od psů, roztrhaní, jak leželi u té brány a akorát jeden vězeň byl trochu opřený o tu zeď. A tam měl zahynout ten sokolský pracovník a je taktéž v Tyršově domě na tabuli cti, zahynutých v koncentračním táboře Mauthausen.“

„Víte, jak v dolech. Žárovky byly jen našroubované na drátě. Voda tekla. Často žárovka vybuchla a byla tma. Nevím, kolik nás bylo. Maruška tam nebyl, protože všechny komanda tam nebyla. My, co jsme odpočívali, co jsme byli po noční, tak nás tam vzali a nás tam hnali. Nás bylo asi šest sedm Čechoslováků a nechtěli jsme přijít k nějakému úrazu, tak jsme radši postupovali vpředu jeden po druhém. Už jsme došli až ke konci, k úpatí štoly. Dál už to nešlo. Za námi byla slyšet střelba, štěkot psů, řev. Víte, to byl děs a hrůza. Jak padaly ty bomby v okolí, tak někde, kde to bylo špatně podpracované, tak padaly kubíky hlíny, a jak stáli pod tím vězni, tak je to zavalilo. A do toho ten řev a štěkot psů. Šli jsme tam poprvé a podruhé. Dobře to dopadlo. Když jsme šli po třetí, tak bylo 17:00 a už jsme tam nechtěli jít. Co nastalo? Jeden španělský vězeň to nakreslil – jak je ten masakr u vchodu. Ti, co byli vpředu a nechtěli tam jít, tak byli utlačeni. Spadli, pošlapaní tam zůstali. Mnoho lidí mrtvých. Tak to s námi mělo dopadnout.“

„Gauleiter, jako inženýr. A to byl úplný Germán. Ten pořád viděl nedostatky. Měli jsme naházet šest kubíků hlíny, když jste tam měl kámen a šutr, tak jak jste to tam mohl nakopat. My jsme tam měli jen takové malé krumpáče. A tím jsme dlabali. Nebo byla kanalizace hluboká čtyři pět metrů a my jsme to házeli z metru. Tak co jsme tam mohli vydlabat…? Například byl ke dvoru vjezd, oni to nechtěli prokopat, tak jsme to dlabali malými krumpáči. To než jste nahrabal půl kubíku hlíny, tak bylo poledne. Když to byla nějaká kamenitá, hned začali řvát, že je to nějaká sabotáž, jste bolševici! Navíc s námi v blízkosti, ale zvlášť, dělalo komando, dvě čety ruských válečných zajatců. To byli ubožáci. Kost a kůže. Měli na sobě ty mantly, ty hadry. Hladoví jako vlci. Kde mohli – za barákem, na záchodě, na latríně: ,Nemáš pokouřit? Nemáš chleba?‘ My jsme měli taky příděl. A ptali se, jak je na frontě a kdy skončí vojna? Oni od toho byli odříznutí. Jenomže to nezůstalo bez pozornosti. Gestapáci začali na ta pracoviště jezdit. Měli ty klobouky, límce, kožeňáky. A začali to pozorovat. I ten Gauleiter nás pořád označoval, že jsme bolševici a že děláme sabotáž.“

„Tam byla zakopaná jednotka SS. Jak jsme tam my dojeli v těch vězeňských hadrech, někteří měli i pistole, já jsem ji neměl, poněvadž bych se jí spíš zastřelil, teď to začalo. Alles ven. Na každý blatník posadili kulomet, doprava bajonet auf. My všichni vpředu, řidič jel jedničkou, pomalu krokem. Jeli jsme až na most. V blízkosti byla kasárna vládního vojska. Teď to vidíme – pod mostem to bouchá, podél řeky esesáci vodili lidi, co kladli odpor. Tam to stříleli. No revoluce. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct a říkali jsme si, že teď to máme spočítané. Teď jsme v pasti. Na mostě tam hlídkoval vládní voják, my jsme na něj tak nějak spontánně zavolali, aby nám šel pomoct. Esesáci ho odehnali, nechtěli s ním mluvit. On na nás zavolal, že se ještě vrátí. Přišel s podplukovníkem vládního vojska a ten nás vymodlil.“