Jarmila Dvořáková

* 1938

  • „Vypsali ty dodávky, co se všechno musí dodávat povinně. Ale jak to měli ti hospodáři dělat, když neměli lidi. Od manžela strýček, od mojí tchýně bratr, ten hospodařil tady v Němčicích a toho odvezli do Jáchymova, zavřeli a byl tam několik let jenom kvůli tomu, že měl jít sbírat brambory, neodevzdal brambory a on už neměl žádné lidi. Se svojí manželkou se tam pohybovali po velkých polích sami dva. Tak to nemohli stihnout všechno správně obdělat. Tak ho zavřeli a vystěhovali. A to bylo běžné, ze Sedlece taky vystěhovali několik rodin.“

  • „Oni byli odsunutý z Krnova, tam bydleli, odtamtud pocházeli. To byla oblast, kde bylo vysídlování těch Němců, a tak je odsunuli do Králík a tam byli soustředění v nějaké hale a bylo jim tam hodně. Tam si pro ně hospodáři z východních Čech mohli zajet a vybrat si je tam jako pracovníky na pole, jako pomocníky do zemědělství. Takže tam tatínek jel s traktorem a s valníkem. Přivezl rodinu, kde byla paní a šest dětí. Nejstarší Erice bylo 18, potom byl Willy, tomu bylo 16, Adolfovi devět a Pepi, ten byl asi roční. A oni se tam na tatínka vrhli, že už jsou všichni pryč a že je nikdo nechce, když je v té rodině jenom paní. A tak tatínek si je vzal a byli úžasní. Hrozně se snažili, hrozně byli tatínkovi vděční. Adolf vždycky vzpomíná, že první boty, které měl, že mu koupil můj tatínek. A Erika, když šli pěšky z Krnova do Králík, tak šla jenom v kombiné, nemohla si nic vzít. Takže maminka ji oblíkla, pomáhala jim, jak mohla, a oni se zase snažili. I ty děti pomáhaly, co mohly. Třeba Adolf, když mu bylo devět let, staral se o topení, přikládal do kamen, byli strašně vděční, a to přátelství zůstalo až do teďka.“

  • „Byl tam mezi nimi jeden voják, jmenoval se Gubčenko, Ivan Gubčenko. Byl učitelem. A ten nám – tehdy mamince a tatínkovi, byl k nám velice přátelský a hodný – a ten nám tehdy v tom pětačtyřicátém říkal: ,Seberte se a odjeďte někam pryč z republiky, protože tohle, co tady máte, ten statek vám seberou. Já vám to říkám podle vlastní zkušenosti, protože moji rodiče měli mlýn.’ Takže by nám radil, abychom utekli dřív, než nám všechno vezmou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bohuňovice, 12.10.2014

    (audio)
    délka: 50:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na to špatné se zapomene

Jarmila Dvořáková, historicka fotografie
Jarmila Dvořáková, historicka fotografie
zdroj: soutěž

Jarmila Dvořáková, rozená Roubínková, se narodila 13. května 1938 v obci Sedlec u Vysokého Mýta. Tam vychodila malotřídku, poté nastoupila na měšťanskou školu v nedalekém Vysokém Mýtě. Po roce 1948 přišla rodina důsledkem kolektivizace o vlastní hospodářství. Vlivem měnové reformy v roce 1953 přišli i o úspory a kvůli nevhodnému kádrovému profilu nemohli rodiče nalézt zaměstnání. Jako dcera kulaka nemohla Jarmila studovat střední školu chemickou ve Vysokém Mýtě. Nakonec se vyučila zámečnicí a soustružnicí v Chocni, poté pracovala na dělnické pozici. V roce 1959 se se svým budoucím manželem Luborem Dvořákem přestěhovala do Prahy, kde působila na pozici konstruktérky v podniku Vuste, později Argon. Tam zůstala až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2014) žila Jarmila Dvořáková v Bohuňovicích, nedaleko rodného Sedlce.