Helena Jindáčková

„Byly jsme natrénované. Když jsme šly na hřiště, tak jsme měly rozcvičku, jako se to dělá před zápasem. A holky [ve Fiorentině] šly hned kopat do míče, to si můžeš natrhnout sval, to žádný sportovec nedělá. Dívčí kopaná [v Itálii] teprve začínala. My jsme měly ve Slavii už nějaký rok za sebou. V tomhle smyslu jsme byly lepší. Když jsme měly jet do Itálie, tak nás [trenér] nechal trénovat, běhat kolem hřiště v zimních, těžkých teplákách. Kolem hřiště byly připravené kýble vody. Byly jsme červené a mohly jsme se akorát opláchnout. V Itálii je horko, připravoval nás na všechno. Na Slavii tehdy probíhaly nějaké práce a byl tam nahromaděný štěrk, kopce se sněhem. Všechny jsme běžely na špičku a držely se za ruce. V gumových botách. Když některá sklouzla, musely ji ostatní držet. Měly jsme nelidské tréninky, ale válcovaly jsme. To byly úspěchy. Já byla v oddílu na estetiku. Trenér říkal, že chlapi se jdou koukat na ženský fotbal. Chlapi mají jiné zápasy. A když se jdou dívat na ženský fotbal, tak chtějí vidět ženské. Musela jsem hlídat, jestli holky nemají hlínu za nehtama. Musely být upravené, měly jsme všechny stejné šaty i kufříky.“

„Když jsme jely do západního Německa, tak jsme byly hloupé a šly jsme za technikem. Když jezdili za komunismu sportovci do ciziny, tak to bylo třeba jedenáct hráček a dvacet lidí doprovodu, protože se taky chtěli podívat do ciziny, a měli nás hlídat. Svěřily jsme se jednomu technickému, že bysme chtěly zůstat. Vzali nás za vlasy a odvedli nás do oddílu. Tím pádem jsme potom už věděly, že se nemáme ptát. Když jsme přijely do Itálie, tak jsme to neměly připravené. Měly jsme akorát kufr, ve kterém byly šatičky na týden, kopačky a fén. Fén byla první věc, kterou jsem nemusela kupovat. Na to jsme nebyly připravené.“ – „Proč jsi to udělala?“ – „Abych měla jiný život. Nebyla tu volnost. Nebyla jsem z těch, kterým by to stačilo. Potřebovala jsem poznávat, hýbat se, něco dělat. Do ciziny se nesmělo, tak nakonec se to udělá tak, že utečeš. Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém. Přijedou cizinci na Václavák s bourákama, jsou jinak oblečení, a tobě je osmnáct dvacet. Pořád máš sen žít lépe, koupit si... Tady byl jen tuzex a fronty. To bylo něco, když jsi měla bony, aby sis tam mohla jít koupit svetřík jinej, než ti dávali v obchodě – šedivý nebo játrový, to ošklivé bordó. A punčocháče jsme měly jako caffè latte. Když to potom někde vidíš, že někdo to má, tak proč bys to nechtěla? Třeba ne všichni, ale já jo. Tak jsem měla chuť jezdit a vidět. Také jsme už byly v Německu a něco viděly. Jinou zem, jiné barvy. Když byla první příležitost, tak...“