Helena Jindáčková

„Když jsme jely do západního Německa, tak jsme byly hloupé a šly jsme za technikem. Když jezdili za komunismu sportovci do ciziny, tak to bylo třeba jedenáct hráček a dvacet lidí doprovodu, protože se taky chtěli podívat do ciziny, a měli nás hlídat. Svěřily jsme se jednomu technickému, že bysme chtěly zůstat. Vzali nás za vlasy a odvedli nás do oddílu. Tím pádem jsme potom už věděly, že se nemáme ptát. Když jsme přijely do Itálie, tak jsme to neměly připravené. Měly jsme akorát kufr, ve kterém byly šatičky na týden, kopačky a fén. Fén byla první věc, kterou jsem nemusela kupovat. Na to jsme nebyly připravené.“ – „Proč jsi to udělala?“ – „Abych měla jiný život. Nebyla tu volnost. Nebyla jsem z těch, kterým by to stačilo. Potřebovala jsem poznávat, hýbat se, něco dělat. Do ciziny se nesmělo, tak nakonec se to udělá tak, že utečeš. Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém. Přijedou cizinci na Václavák s bourákama, jsou jinak oblečení, a tobě je osmnáct dvacet. Pořád máš sen žít lépe, koupit si... Tady byl jen tuzex a fronty. To bylo něco, když jsi měla bony, aby sis tam mohla jít koupit svetřík jinej, než ti dávali v obchodě – šedivý nebo játrový, to ošklivé bordó. A punčocháče jsme měly jako caffè latte. Když to potom někde vidíš, že někdo to má, tak proč bys to nechtěla? Třeba ne všichni, ale já jo. Tak jsem měla chuť jezdit a vidět. Také jsme už byly v Německu a něco viděly. Jinou zem, jiné barvy. Když byla první příležitost, tak...“

„Když jsem tu byla jistou dobu a už jsem mohla jet domů [což bylo po deseti letech od útěku], měla jsem stále ten šedivý pas. Znamenalo to, že jsem sice jet mohla, ale Rakušáci po mně chtěli tranzitní vízum od Němců a Němci to zase chtěli dřív od Rakušáků. To byl problém. Vždy bylo třeba tři měsíce čekat. Pak jsem si řekla, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, a hledala jsem někoho, kdo by si mě vzal. To se platilo, tenkrát ještě v lirách. V kruhu kamarádů jsem se zeptala, zda někdo nemá strýce, který by se mohl oženit, že bych mu dala peníze. Jeden kamarád řekl: ‚Víš co, tak je dej mně, já to udělám.‘ Byl o něco mladší než já. Tak jsme se vzali. Jmenovala jsem se Bannci. Kamarádka, co mi šla za svědka, mi musela půjčit prstýnek, protože jsem nedomyslela, že to bude potřeba. Její prstýnek mi byl ale malý, a tak jsme musely po celém národním výboru hledat záchod s mýdlem, aby si prstýnek ona mohla sundat a já dát na prst. Po obřadu na mě Aurelio čekal před radnicí a řekl: ‚To manželovi ani nenabídneš kávu?‘ Tak jsme si společně dali kávu v baru před radnicí. Zajímavé bylo, že když jsme to celé domlouvali, budoucí manžel mi říkal: ‚Mohli bychom to provést o tři týdny dříve? Já jedu do ciziny...‘ Řekla jsem, proč ne, a po svatbě jsme s Aureliem vyrazili na Kubu. Když jsme ráno v hotelu vyrazili na snídani, tak slyším ‚Helena!‘ a to byl můj manžel. On tam byl náhodou taky. Takže já ani nemůžu říct, že jsem s ním nejela na svatební cestu! To se celé udělalo proto, abysme měli už ty papíry, aby to bylo všechno jednodušší. A abych získala italskou příslušnost, musela jsem odříct svou.“