Rudolf Albrecht

„U toho Babího lomu byl největší problém s dopravou materiálu.“ (Sběrač: „My jsme se o tom bavili, že jste tam dělali jakoby živej řetěz.“) (Růžena Albrechtová: „Jak jsme podávali tu maltu, víš, jsem vyprávěla.“) „Maximálně tam bylo 250 brigádníků, tak to byl řetěz a podávali si kýble. Pak jsme měli od vojáků...“ (Růžena Albrechtová: „To bylo v jednu chvíli velký nadšení. Pak už to ochabovalo, ale naštěstí se to dodělalo.“) „Naštěstí. Těch opravdu nadšenců nás pak zůstalo pět. Já jsem s tím chtěl seknout, oni mě ale tenkrát prosili, poněvadž sami by to nikdy nedodělali.“ (Sběrač: „No vždycky někdo musí bejt, kdo to táhne.“) „Já jsem totiž dovedl dělat rukama, dovedl jsem myslet, dovedl jsem tahat asfalt, dovedl jsem ohýbat ocel, to jsem se zeptal vždycky někde.“

„Já jsem byl zaměstnanej v nemocenskej pojišťovně, byl jsem teda vážená osoba a měl jsem jakousi moc.“ (Růžena Albrechtová: „Známosti, jo.“) „No prostě jsem to uměl...“ (Růžena Albrechtová: „Oni za ním vždycky chodili na vyšetření...“) „A ten kluk byl nasazenej v Ostravě, jak byly takový ty pracovní tábory nebo co to bylo.“ (Růžena Albrechtová: „Totaleinsatz.“) „On přišel na dovolenou, náhodou byl z Lelekovic, nevrátil se v tu stanovenou dobu a hrozil mu koncentrák. A já jsem tenkrát... On přišel, plakal, prosil, já povídám: ‚No, Milane, nevím, co s tím bude.‘ Ten ředitel byl Němec, já jsem mu to po lopatě řekl, že je študent, že se nevrátil, no taktika velmi dobrá.“ (Růžena Albrechtová: „Doktorovi jsi to řekl.“) „To byl ředitel, Němec.“ (Sběrač: „Váš nadřízenej to byl, no.“) „Velikej pán. Já jsem potřeboval velikýho pána. Řekl jsem mu to po lopatě, mluvilo se německy samozřejmě, a on mi řekl: ‚To bych neudělal ani vlastnímu bratrovi.‘ A já jsem takticky odcházel a řekl jsem tenkrát: ‚Tak děkuju, pane řediteli.‘ Chytl jsem za kliku, on mě zavolal zpátky, podepsal, že je potřeba, aby byl v nemocnici. To byl kamarád, ten internista, on ho přijal a přežil to.“

„V Brně jsem byl potom u soudu a to bylo zrovna v době, kdy byli političtí vězni posíláni do Jáchymova nebo do Příbrami. A mně to hrozilo taky. A měl jsem kamaráda, už byl tenkrát profesorem, prostě taky volejbalista, a podařilo se mně nějak mu poslat moták, že budu vyšetřovanej tehdy a tehdy. Měl jsem tu smůlu, že mě vedl nejhorší bachař, jakýho jsem si mohl vymyslet.“ (Růžena Albrechtová: „U té svaté Anny.“) „Já nevím, jak oni mu říkali, on měl takovou přezdívku. A teď on mě přivedl do té čekárny, tam bylo deset doktorů, jeden mi dával řekněme cigarety a všecko možné, a teď on z toho byl úplně paf. Nevěděl, co má dělat. Tak to nesl sám, v ruksaku, a když jsme přišli k té cele, tak to otevřel a vyházel to tam. A ten doktor, s kterým jsem byl zavřenej na té cele, to byl protektorátní vězeň, ale oni měli větší právo než my...“ (Růžena Albrechtová: „No, žes měl hroznýho dozorce. Že se vůbec divil, že ti to vůbec nese.“) „Dušan, to byl ten doktor: ‚Prosím tě, kdo tě vede,‘ když viděl tam tu hromadu. On byl po těch cigaretách jako hyena. Tak jsem mu řekl to jméno. A on: ‚Nevykládej, to není možný.‘ Já povídám: ‚Je to možný. Stalo se to.‘ To byly takový příhody.“

„Ke druhé mobilizaci jsem nastoupil... To jsem byl nemocnej, a poněvadž jsem znal svoje mobilizační zařazení a měl jsem po operaci kýly, nebo já nevím, co to bylo, tak jsem se honem prohlásil za zdravého a šel jsem do Poličné, mám dojem. To byl tankový oddíl.“