Eva Selucká

„Tam byla nějaká dětská lékařka z Prahy, což byla chyba. My jsme měly furunkulózu a vředy a ona chudák mrtvoly a nic neřezala, tak si tak netroufala, tak bylo těžké, aby udělala slušný řez. Mě to postihlo, taky jsem měla vředy a hlavně bolavé nohy. Já jsem se poranila a ten dural byl nějaký jedovatý a já dostala infekci. Tady na noze se mi to prožralo až ke kosti. Měla jsem tam úplnou díru. Jednou, když mě ta lékařka ošetřovala, byl nálet, musela jsem sedět na tom revíru, mě to hrozně bolelo, tekly mně slzy, a tak mě na týden nechala na tom revíru ležet. Jak měl člověk mladé tělo, tak to vydrželo a začalo se to zavírat. V tom vlaku se to pak zavřelo...“

„Nejdříve holky a kluci. Svobodní, zhruba od šestnácti do pětatřiceti. Rodiče říkali, no budete pracovat, tak jim napakovali ruksak, jako by šli na letní tábor. Asi tak nějak. Teplé věci jim přidávali. Tak začaly ty první transporty, to bylo koncem března 1942, potom následovaly ty další, už celých rodin. Na východním Slovensku bylo hodně Židů a vytvořil se jeden tábor v Žilině...“

„Jiné národnosti tam z Terezína nebyly. Jenom Němky a Holanďanky. Tak nám začaly vyprávět o Terezíně a začaly po něm toužit. Už ani nemluvily o svém domově, ale o Terezíně. Také pořád mluvily o jídle a já jsem si říkala, proč se o tom tak inteligentní holky pořád baví. To jsme ještě neměly hlad. Tělo potřebuje nějaký ten týden, aby se zbavilo toho, co má navíc, a zůstala jen ta holá podstata. Pak jsme na to přišly, proč se o tom jídle mluvilo. Tam jsme měly karanténu. Jedna paní dostala spálu. Hned na začátku zemřely dvě, ona na tu spálu. Pak jsme měly čtyři týdny karanténu. To jsme se strašně nudily, kéž bychom šly do práce, jsme si říkaly. Povalovaly jsme se po palandách, vyprávěly si, zpívaly si. Na snídani nám dávali jenom kávu, v poledne jsme měly pár brambor, k tomu byla taková divná omáčka nebo zelí, něco divného, vodového, a večer jsme fasovaly kousek chleba. Nejdříve to byla čtvrtina, pak pětina a pak to ubývalo. Až do nuly.“