Věra Žahourková

„Nic se vám nestane. Oblékněte se pořádně, ještě vám něco přidáme. Koše a jdeme. Tady vám napíšu, co budete říkat: Tady Helga, Helga se neučí a neposlouchá. Manfred je hodný, ten je v kočárku. Ale (muž) vy, pane, chodíte za ženskýma do Litoměřic. Chodíte opilý domů. Teď on byl takový blonďatý, ostrý obličej. Teď já měla všude vatu a vysoké podpatky, abych byla vyšší než holky. Já byla malinká, tak jsem si půjčila od jedné lodičky. Dole jsem ale měla sukni až dolů. A já si stále říkala, že na mě kouká. Tohle jsem tedy přečetla a ,děti tady máte to, Helgo, ale musíš se učit. Slibuješ?‘ - ,Ano,‘ německy. Ona mu (muži) řekla, že jsme ženy z Litoměřic. Já říkám: ,Čerte, ujmi se svého úkolu! Tady pana Schmidta potrestej!‘ Anička se bála. ,Neblázni přece, to nemůžu.‘ Já říkám: ,Ale jo, jo.‘ Nastrčila ho takhle k těm dveřím a já si říkala, co se může stát, když si myslí, že to jsou ženský z Litoměřic. Ona zhasla, já věděla, kde je, tak jsem ho vzala otočeným košem. To mi samozřejmě spadlo. On zařval, aby (Schmidtová) otevřela. Ona nás vedla a říká: ,Co pro vás můžu udělat teď? Ať tam je, on nemá klíče vevnitř, tak on se nedostane. Tak chcete?‘ Já říkám: ,Paní komandantko, kdybyste mohla zajít za panem komandantem Mallothem, jestli by nám dal dopisy. My už jsme dva měsíce nedostaly vůbec dopis.‘“

„Najednou říká: ,Co víš o tom parašutistovi?‘ A viděla jsem ho, jak seděl a dal tak ruku dolů, no a z té druhé místnosti vyšel, nevím, který to byl, a nechal otevřené dveře a šel ven a já sedím naproti a přede mnou zády ke mně Franta. Já jsem si říkala, to je Franta. Ten jeho zimák, ta jeho štráfkovaná košile, rybí kostka, tedy čepice, a oni povídají: ,My ho máme.‘ A já říkám: ,Kde by se tady vzal?‘ A oni: ,Přiznáš, že k vám chodil! Že ho znáš!‘ Já říkám: ,Nemám co přiznávat, pane komisaři, opravdu ne.‘ A on to vzal. Říkám, že to muselo být štěstí. Zřejmě znovu zazvonil a přišel náš dozorce a říká: ,Odveďte Vackovou.‘ No a další bylo, že to sepsali. Napsal tam, že jsem věděla, co otec dělal. Já mu říkám: ,To vám nepodepíšu, pane komisaři.‘ Ještě pak přišel Dřevo a přinesl album a fotku Franty a ještě se ptal, protože ona v tu dobu byla na výslechu i maminka moje, to já nevěděla. Tu měl ten Dřevo, ten Čech. No a ten německy říká: ,Dozvěděl ses něco od té staré?‘ Ono jí bylo padesát. A Dřevo říká: ,Ta je blbá, ani neví, kdy se narodila.‘“

„Byli jsme tři lékaři, třeba od doktora Saidlera jsou tam dokumenty, a právě od toho jsem dostala malý lísteček z truhlárny, že o mně vědí, že jsem z jihočeského odboje, a potřebovali by moji pomoc. Jenom jestli jsem ochotná pomoc, tak že stačí kývnout. Když jsme ráno chodili klepat blechy, deky tedy. A na tom ženském dvoře byly haldy prken a my jsme před nimi měli dělat různou jejich očistu. Tam měla komandantka Schmidtová kancelář. Já jsem byla zvědavá, jednou jsem viděla takovou uličku, jak se pohnulo okýnko v té truhlárně, a pak jsem tam nakoukla. Dva dny nato už jsem se dívala. Oni tam měli říznuté sklo a ukazoval, abych tam šla a dal mi lístek a já ho schovala do kapsy. Šla jsem zase ven. Věděla jsem, že to je hra se životem a smrtí, protože jsme tam měli všude vyvěšené, že za to je trest smrti. Já jsem si řekla, že stejně chcípnu, že mě stejně někde zastřelí, nevím, kde skončím…Mamince jsem samozřejmě nic neřekla, ta se, chudák, pořád bála. Tak jsem jim kývla, a že potřebují obstarávat, něco donést docentu Krajinovi, že se mám přihlásit. Bylo to zařízené v tzv. reinigungskomandu, které chodilo mýt místnosti Jőckla, pak tam měl Schmidt kancelář, pak měl Wachhold, Malloth. Tak tam jsem s tím chodila tak dvakrát třikrát týdně. Další informace z promítací místnosti, chtěli, abych se dostala do SS kina. V promítací místnosti bylo okýnko, kde prý stačí vyhledat toho Krajinu, že nosí modré tepláky a bundu.“

„Komandantka jí říkala, jestli tam nemá nějakou dívku, která umí německy a mohla by toho Manfreda vozit, když bude hezky. To bylo něco pro mě. Když jsem nebyla v reinigungskomandu, když jsem nemyla, tak mě Maruška nahlásila. Já s Manfredem. On tam měl kakao, já mu to vypila, akorát trošku jsem mu nechala. On řval, já: ,Paní komandantko!‘ To bylo za rohem, z toho našeho dvora jsem tam zajela klidně. Měla jsem tam občas mléko nebo něco…Já: ,Paní komandantko, on pláče.‘ - ,A vypil to všechno?‘ - ,Ano, všechno a ještě má určitě hlad.‘ Tak jsem dostala klíče, tam je mlíčko a tak. Já jí tam chodila vyjídat meruňky. Říkala jsem si, jestli na to přijde…Kdykoliv jsem tam šla, tak jsem otevřela gumičku a vzala jednu a zavřela jsem to zase. Ona tam prostě měla regál meruněk.“