Jarmila Koutná

„Od Ivaně, tím směrem, jel tank. A po cestě nabral zraněnýho, to byl rumunskej, mám dojem, voják. A dojel do Duban a vysadil ho u našich vrat. Tak. To jsme nevěděli teď, co s tím. Voják raněnej. A cizí voják. Nic jsme jako toto. A ty poslední válečný dny Němci obsadili Sokolovnu a faru. Protože na faře v tu dobu farář nebyl. Ten, co byl, zemřel, a druhej nebyl žádnej ještě uvedenej. Tak byli na faře Němci. A v Sokolovně měli teda taky část. Tam byli část a tam. Tak tatínek tehdy šel a šel na tu faru na tu jejich tu s tím, že tam mají toho německýho vojáka rumunskýho a že je raněnej, co se s ním, aby ho, aby si ho vzali, aby ho ošetřili. No. Ten velitel se s ním prakticky nebavil. Že jim po tým nic není. Že to není jejich ten. Tak aby se o něho postaral sám. Tak co s raněným, když my jsme si s ním nevěděli rady. Tak tatínek na kole jel do Vrbátek, kde byl obvodní lékař doktor Číhal. Tak jel za tím lékařem s tím, jestli ho přijde ošetřit, jestli teda může. Jestli vůbec může ho přijít ošetřit. Tak ten přijel, ovšem tomu raněnýmu už nepomohl. On mezitím zemřel."

„Vtrhli tam, pozatýkali a odvezli. Na Pohodlí. Rodina Vítkova taky. Všecky je pozatýkali, odvezli. A tehdy hrozilo, že nás, že prostě se může někdo prozradit a může říct i o nás. Tehdy přijel strýc Lojza to našim v noci, v noci přijel říct, co se stalo. A když odjel, tak mě rodiče vzbudili, maminka s tatínkem, a říkali mně, že se může stát, že pro nás přijdou Němci. A kdyby je Němci zatkli, kdyby je odvezli, tak co mám dělat s těma mladšíma sourozencema. Sestra byla o tři mladší a ten malý Vladík měl vlastně tři roky, necelý tři roky. Co s něma mám dělat nebo jak toto, prostě, co se může stát. Tehdy jsme nespali teda všichni celou noc, to je fakt. A čekalo se s hrůzou, jak to nakonec dopadne. Naštěstí to teda pro nás dopadlo dobře. Pro ty pozatýkaný ani ne, protože většinou byli zlikvidovaní. Ale pro nás naštěstí dobře, že prostě nás nikdo neprozradil."

„V čtyřicátém čtvrtém roce, kolem Vánoc, udělali Němci velký zátah a v Lipové pozatýkali lidi. Hrozilo nebezpečí, že se to provalí i dál. Tehdy nejmladší strýc dal vědět našim, že by si Němci mohli vybrat i další rodiny. Spousta ze zatčených se domů už nevrátila. Tehdy mě naši v noci budili a říkali, že pro ně možná přijdou Němci a že jsem nejstarší a musím se postarat o Lídu a malého Vláďu, a že pokud se to stane, mám se dostat na Malé Hradiště k vzdáleným příbuzným maminky.“

„Skoro každých čtrnáct dní je nejméně na tři čtyři dny přivedli k nám. Pak už chodili sami. Tady byly dvě místnosti. Jednu z nich tehdy tatínek začal používat jako stolařskou dílnu. Nahoře jsme měli jednu místnost a komoru. Chodili hlavně Pavel Volkov a Evžen Porošin. Byli tam i další: Griša, Andrej. Jak se jmenovali celým jménem, vám už neřeknu, protože tehdy mně to pochopitelně nikdo neřekl. Věděla jsem, že je Pavel, Evžen, Griša, Andrej. Když jsem potom kolikrát vzpomínala, tak jsem si říkala, jak to maminka dělala, aby nás všechny nakrmila, uživila. Přitom když chlapi přišli, tak se potřebovali najíst, potřebovali vyprat. Nevím, jak to dělala. Nedovedu si to představit. Pračka žádná nebyla, všechno se dělalo v rukách.“