„Byl útěk. Údajně, ještě než jsme tam přišli se podařil jeden, kdy se dva kluci dostali až za hranice, ale jinak se to nikdy nepodařilo. Takže byl útěk a přišel za mnou jeden z bachařů a nařídil mi, abych šel do zahrady, tam totiž byla krásná, vysoká, kamenná zeď a u toho byly lísky. A abych nařezal z těch lísek pruty. Ukazoval mi na prstech jak mají být silné a já věděl, že je to na bití těch kluků a tak jsem to odmítl. To už bylo v době, kdy jsem tam pracoval jako písař a tohle jsem měl zajstit já. A on si stěžoval veliteli, ten si mě předovolal, jakto, že jsem nesplnil rozkaz, jestli vím co to znamená. A já tomu veliteli řekl, že vím co to znamená a také vím na co ty pruty byly. Že se to říčí mému svědomí a prostě jsem to odmítl. On mě velice pokáral, že je to zase z litomyšlské party, zase se někdo provinil tím, že odmítl rozkaz a podobně. Vyčinil mi, že nemůže do nekonečna takovéhle věci krýt a to bylo všechno.“
„Pan Richter byl velitelem od založení toho ústavu tam. A my všichni jsme říkali, že je štěstí pro ten Zámrsk, že je tam velitelem právě on. Když my jsme tam přišli v tom říjnu 1950, tak už pominula ta hrůzovláda, kdy tam byl ještě ten poměr kriminálních k těm politickým byl obrácený, to bylo v počátku, třeba devětačtyřicátém roce. A to mělo za následek, že tam platilo pěstní právo. Bylo normální bití spoluchovánců a podobně. Tak to bylo takové období krutosti a o tom Richterovi i před námi byly jen takové zprávy, že se nikdy nesnížil k tomu, aby někoho zmlátil. A byla jen jedna výjimka a ten chovanec mu začal chodit za jeho ženou. I tohle se tam mohlo stát, on to byl takový kápo, byl to Němec. Bylo tam zpočátku dost Němců a to byli hrubijáni. Byli to bývalí hitlerjugend, byly to takové postrachy. Když my jsme tam přišli tak už se ten poměr začal měnit a ta jejich moc a růzovláda, kterou tam zavedli, se stávala minulostí.“
„Páter Stříteský byl z řádu piaristů a učil na gymnáziu náboženství, které bylo, a to je zajímavé, po roce 1948 ještě nějaký čas povinný předmět až do oktávy. A on tam učil to náboženství a angličtinu a tuším i ruštinu. On byl velice vzdělaný, úžasně oblíbený kanotr. On byl takový zastánce studentů a k němu studenti utíkali, když měli nějaký problém a on se za ně velice přimlouval, aby nebyli například vyloučeni. Takže on byl velice oblíbený, bez ohledu na to jestli se jednalo o katolíka či ne, on v tom nedělal rozdíl. Potřebovali se ho zbavit, takže ho vlastně udělali šéfem celé té organizace.“
„Účastnili jsme se tak, na to si pamatuju, že celá řada z nás stála na náměstí a měli jsme pod nohama Rudé právo. Koupili jsme si ho a stáli jsme na tom Rudém právu nějak tak provokativně. To byla ta naše účast v těch únorových událostech. A posléze – po těch únorových událostech – když tam začali chodit ti svazáci... Představte si, že najednou k našemu řediteli Obdržálkovi – který byl kromě jiného župním náčelníkem Junáka, to byla veliká šarže v junáckém hnutí – že najednou k němu přijde kluk v modré košili, tyká mu a říká: ‚Ty, soudruhu...‘ Teď prostě my jsme dupali a hvízdali, to školní shromáždění... On se tedy velmi rychle změnil. To bylo zajímavé v jedné věci: on byl pořád prozatímní správce, nebyl jmenován ředitelem. Přestože když přijel ‚rudej dědek‘ do Litomyšle, tak byl vždycky u Obdržálků. On byl každou chvíli na gymnáziu, ten ministr školství – Zdeněk Nejedlý, rodák litomyšlský – ale bylo zajímavé, že pořád ten Obdržálek nebyl jmenován ředitelem, byl pořád prozatímní správce, na těch vysvědčeních jsme ho takhle měli podepsaného. Taková jedna ze zajímavostí. No a my jsme to těžko snášeli, že se tam takhle Svaz mládeže začal prosazovat. Začaly první takové některé vlaštovky se toho chytat, toho svazáckého hnutí. I mezi studenty, bylo jich velice málo – ale byli. Samozřejmě jsme to velice těžko snášeli, a proto také začala ta protisvazácká činnost. A tím to všechno vlastně začalo.“
"To byl centrální sklad nebo největší sklad Střední skupiny vojsk s velitelstvím v Milovicích. Protože kapacita těch skladovacích prostor tam nestačila, začali skladovat venku a skladovali to naprosto neopatrným způsobem, tak jako my jsme tady v zemědělství dělali třeba stohy z balíků slámy, tak oni takhle rovnali podobným způsobem do pyramid bedny s municí. To byly obrovský bedny a tam samozřejmě hrozilo nebezpečí, že by třeba bleskem došlo k detonaci. Tak se na tom začaly stavět takzvaný klecový hromosvody, v podstatě je to Faradayova klec. Ty se teprve nad těma skladama stavěly. Byly pak používaný i takový typizovaný ocelokolny, které se dokonce používaly i v zemědělství, třeba takový typ Olomouc a podobně. To už byly prefabrikovaný, který se jenom montovaly, čili se udělal spodek betonovej, tvrdej, a vlastně ocelová konstrukce nad tím. Takže to měli zastřešený, ale celkem dá se říct přístupný."
„My tři jsme si hrozně věřili. S Jirkou Kopřivou jsme taky věřili i tomu Jindrovi Víchovi. Tomu ale stačila první přes hubu a vysypal všechno. Tak samozřejmě se mluvilo o všem možném, jak co dělat – dokonce už jsme slyšeli i o budislavských Jánošících – takže jak získat zbraně atd. Možná že to někdy zavánělo takovým romantismem, to víte... Všechny tyhle věci se ovšem potom braly jako konspirace a vytváření protistátní buňky. Nakonec tedy z té buňky zbyli dva... (O něm tedy bylo známo, že vás potopil?) Ano. My jsme to samozřejmě věděli a taky jsme při procesu velice často říkali: ‚Vích, Vích.‘ Vždycky nás okřikovali, abychom to jméno vůbec neříkali, vůbec to nechtěli slyšet... (Aby ho nemuseli taky vtáhnout?) No, on ani nebyl souzen pochopitelně a potom študovat mohl, takže... Možná že to nebylo zadarmo, to nevím, to nemůžu doložit, ale asi jim za to musel nějakou službu odvádět. Protože to nemohlo být jen tak zadarmo...“
"Ten materiál, co tam vozili, z toho dělali dodatečně obrovský valy a kostrou těch valů byl les, takže oni to vršili do obrovský výšky a z toho koukala třeba koruna smrku.To právě kostru té zeminy tvořil ten les. A mělo to smysl, když jsme se ptali, proč to, říkal, že se stalo neštěstí někde v Sovětským svazu, kde nováček na první stráži se bál, nějaké zvěře nebo něčeho takového, on začal střílet a strefil se náhodou do takovéhleho podobného dřevěného objektu, kde byly skladovaný bedny roznětek. A pak tou detonační vlnou došlo k obrovské strašné explozi celého skladiště. To nám dokonce ten plukovník toto říkal, a že pak byl takový příkaz, že se to muselo dělat ve všech skladech, který ta sovětská armáda používala."
„(Jak vypadaly vaše výslechy?) První výslech byl v červnu. Pak se nic nedělo až do 21. března. Mě chytli, když jsem jel na trénink do basketbalového mužstva, hráli jsme jako dorost, měli jsme v Litomyšli dobrý basketbal. Byli v Morašicích, já jsem už byl pryč, jel jsem do Tržku k vlaku. A tam, kde vlak stojí na zastávce přes silnici, přijelo auto – číslo P 55 554. To jsem věděl, že je estébácký auto a že by se mě to mohlo týkat. Vlak se rozjel přes Nedošín do Litomyšle, oni nás předjeli a v Litomyšli už na mě čekali na nádraží. Odtud mě odvezli do gymnázia. Tam ten výslech trval do pozdních večerních hodin. Samozřejmě se to už rozkřiklo, že mě doma sháněli (představili se jako Bezpečnost). Naši to tedy věděli a tatínek přijel do Litomyšle. Ten výslech končil takovým zajímavým tahem těch estébáků, kdy jsem musel v přítomnosti takového mladého estébáka, který byl jejich šéfem, říkat vestoje tatínkovi do očí – který seděl na židli – tu svou trestnou činnost. U toho byl ten estébák, který mi vždycky napověděl, co mám říkat. A říkal – mluvil o sazbách pro dospělé: ‚Tak za to je sazba od do..., za to je sazba doživotí...‘ Celkem toho bylo tak za sto let, co tam všechno navykládal. Když to skončilo, tak říkal: ‚A to všechno mu dělnická třída odpouští. A vy jste kulak, třídní nepřítel... Tak jsme velkorysí.‘ Nevím, co řekli dalším, ale takhle to bylo. My jsme tedy žili v určité naději, že udělali nějaké gesto. Na druhou stranu jsme se báli, aby za to třeba něco nechtěli. Nicméně to bylo asi opravdu nějaké gesto, možná tehdy měli nával ve věznicích... Takže krásně od toho 21. března – stalo se to na první jarní den 1950 – počkali až do 16. září, kdy nás pozatýkali definitivně.“
"Bylo tam 56.000 tun klasický munice. V důsledku toho i dalších jednání jsme vypracovali po seznamovacím setkání s tímhle plukovníkem, dostali jsme za úkol vypracovat harmonogram nebo prostě způsob toho. On říkal: 'Ano, je nám situace jasná, mně je to jasný všechno, ano, je tak rozhodnuto, odejdeme, ale musíme prostě k tomu přistupovat rozumně'. Měl k tomu takový opravdu racionální přístup. Takže na další schůzce už jsme předložili ten harmonogram, to zajišťoval předseda Okresního národního výboru, to nechal vypracovat odborníkama. Jednalo se o 2800 vozových jednotek v průměru po 20 tunách, takže to dalo dohromady těch 56.000 tun na odsun. A tenhle plukovník, když si harmonogram prohlédl, protože se upřesňovalo, co jsou taky schopní naložit, navozit do těch vagónů, takže on potom odsouhlasil časový plán. Když jsme odtud odjeli, tak jsme předsedovi mezi sebou uložili, že on musí, že má nějakou páku na ČSD, že musí zajistit, aby se harmonogram naplnil, aby opravdu ve stanovených termínech se všechny vozy v denních dávkách přistavily, protože jsme věděli, že každé pochybení a nedodržení by zkrátka zneužili nebo využili, že by řekli: 'Ano, ta strana neplní,' a začali by třeba prodlužovat a podobně. Nestalo se tak, skutečně ČSD bylo vidět, že asi i oni na tom mají zájem. Opravdu to dodrželi, opravdu v tom časovém rozvrhu přistavili ty vagóny a ti Sověti je skutečně naložili.Nikdy se nestalo, že by třeba jeden vagon nenaložili. Takže přesně podle toho harmonogramu to bylo odvezeno."
„Tatínek, to byl na té vesnici takový přemýšlivý člověk. Protože měl hudební nadání, měl úmysl studovat na konzervatoři, ale to nebylo možné, na to prostě neměl. Navíc od sedmnácti let řídil to hospodářství, protože jeho tatínek byl vážně dlouhodobě nemocen a v devatenácti letech mu zemřel. Od svých devatenácti byl tedy samostatným hospodářem, jako mladý kluk. Měl tedy jiné starosti a byl tedy jen amatérský muzikant – nicméně dobrý. Takové ty zpěvohry, vesnickou kulturu, hudební kroužek – to všechno dělal tatínek. Samozřejmě dobře věděl – a věděli jsme to z literatury všichni – co je to bolševismus, co se dělo v Rusku. To jsme všichni věděli. Stejně jako i to, že ta obava – pokud se komunisti ujmou moci – tady je a že je oprávněná a akutní. Že to přijde. Samozřejmě jsme si mysleli, že český národ na tom je líp než ruští mužici a že přeci jenom to nebude mít takovou šanci – mýlili jsme se.“
„Mezitím samozřejmě ta aféra začala. V den maturit, po zahájení jsem byl tzv. vzdálen vyučování – to byl takový bolševický terminus technicus, jako bylo třeba ‚zastavení letu‘, když sestřelil jihokorejské letadlo. Ne, že nás vyloučili, prostě ‚vzdáleni vyučování‘. A já jsem přišel připravený, v tmavém obleku, v bílé košili... A neslavně jsem skončil tím, že jsem se k maturitě prostě nedostal. Takže jsem sice měl absolutorium z oktávy, ale neměl jsem maturitu, což byl problém. (Vám to oznámili ten den?) Ano. Až po zahájení. My jsme šli na zmrzlinu, první čtveřice maturovala. Když jsme se vrátili, už tam čekal ředitel – neslavnej Obdržálek – a pravil: ‚Matějko, pojď dál!‘ Tak jsem šel dál, do ředitelny a tam mi sdělil, že dostali pokyn, abychom byli vzdáleni vyučování. Já jsem namítal, že na žádné vyučování nechodím a že jdu k maturitě. Ale to prý se týká i maturity. Byl jsem vyhozen v den maturity, už jsem se k ní nedostal. Byl jsem vyloučen 12. června 1950 a měl jsem maturovat druhý den, 13. června ve 13 hodin odpoledne jako třináctý.“
"To jsme se báli, i když jsme nevěděli, že je toho tolik. To číslo jsme se samozřejmě dozvěděli, až když jsme dostali inventuru toho, abysme věděli , na jaký množství připravit ten harmonogram, že toho bylo těch 56.000 tun. Pak jsem říkal, že bylo dobře, že jsme to nevěděli, protože bychom asi nespali. Pak nám odborníci říkali, že Svitavy by asi zmizely, asi lehly, a Polička, ta je trochu za terénem, kdežto k Svitavům je to takový otevřený, tak ta že by byla dost poničená. Protože kdyby se to nějak přepočítalo na ty TNT, tak vlastně ta hirošimská měla ekvivalent 20.000 TNT, trinitrotoluenu. Samozřejmě, tam to nebyl všechno trinitrotoluen, ale střelný prach a podobně, ale bylo toho málo platný 56.000 tun. Rozhodně té trhaviny tam bylo jistě tolik, kolik měla sílu ta hirošimská bomba. A my jsme věděli, že toho tam je moc, navíc, když tam začali vozit tu zeminu, tak jsme se nikdy v té době nedozvěděli, proč ji tam vozí, tak jsme se domnívali, že tam skutečně mohou být nějaký nukleární hlavice. To víte, že jo, ty obavy tady u občanů byly, a velký!"
Miroslav Matějka se narodil v roce 1932 jako syn zemědělce v Morašicích. Kořeny jeho selské rodiny, která byla katolického vyznání, sahají až do 17. století. Jako katolík, skaut a syn zemědělce byl Miroslav Matějka již v únorových dnech roku 1945 a straně odporu proti uchvácení moci komunistickou stranou. Jako většina studentů Státního reálného gymnázia v Litomyšli podporoval bojkot generální stávky odborů. Jako septimán se v roce 1949 zapojil do skupiny, kterou založil jeho kamarád Miloslav Kohout. Jejím cílem byly opoziční aktivity vůči Československému svazu mládeže, který vznikl na jaře 1949 a který právě na skautskou organizaci vyvíjel velký nátlak. Kromě schůzek této skupiny (s konspiračním názvem ATA) se Matějka ještě pravidelně scházel k diskusím se dvěma kamarády v jedné litomyšlské restauraci. Když byla skupina náhodou prozrazena, zahájila StB rozsáhlé vyšetřování, do kterého zahrnula i nesouvisející osoby a kamarády studentů. Jednalo se vesměs o lidi, ve kterých režim tušil své latentní nepřátele a kteří během roku 1949 byli zapojeni například do letákových akcí. Během roku 1950 vytvořila StB podklady pro monstrproces, ve kterém figuroval jako hlavní obviněný rektor piaristické koleje v Litomyšli a profesor gymnázia František Ambrož Stříteský.
V procesu s rektorem Stříteským a jeho třiadvaceti „komplici“ byl osmnáctiletý Miroslav Matějka odsouzen ke třem letům odnětí svobody, ztrátě veškerého majetku a pokutě 10 000 Kčs. V Chrudimi a v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku si odseděl z celého trestu nakonec 20 měsíců. Po návratu z vězení komunisté zavřeli jeho otce za „narušování jednotného hospodářského plánu“, když nebyl více schopen odvádět těžko splnitelné dávky do JZD. Miroslav Matějka zemřel 6. prosince 2020.
