Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Matějka (* 1932  †︎ 2020)

• 12. 2. 1932 narozen v Morašicích (u Litomyšle)

• 1943-1950 studium na Státním reálném gymnáziu v Litomyšli

• v létě 1949 se zapojil do aktivit studentské skupiny ATA v Litomyšli

• den před maturitou vyloučen ze školy na základě podezření z protistátní činnosti

• 16. 9. 1950 zatčen Státní bezpečností a předán do soudní vazby v Chrudimi

• 11. 10. 1950 odsouzen v rámci monstrprocesu proti rektoru F. A. Stříteskému jako mladistvý ke třem letům odnětí svobody

• v roce 1952 propuštěn po dvaceti měsících na svobodu

• 1951-1953 dvouletá základní vojenská služba

• účast při odsunu sovětských vojsk a vyklízení muničního skladu v Květné u Poličky

• zemřel 6. prosince 2020

Odvaha a odbojnost spojená s mládím dokázala zamotat nejeden život. Podobně tomu bylo v příběhu Miroslava Matějky, politického vězně, skauta a později myslivce. Mladík ze sedlácké rodiny se dostal na dvacet měsíců do žaláře poté, co se ocitl na seznamu adeptů do odbojové skupiny ATA. Ten se dostal do rukou Státní bezpečnosti a výsledkem byl vykonstruovaný proces známý jako Stříteský a spol.

„Můj advokát se jmenoval Jiří Vízek. Nabádal mě, abych byl rozumný, ke všemu se přiznal a vyjádřil lítost nad tím, co jsem způsobil. Jeho slyšení netrvalo ani pět minut. Obhajoba byla naprostá fraška,“ vzpomíná Miroslav Matějka. „Dostal jsem tři roky odnětí svobody. Advokát běžel kolem mě a řekli mi jen - No, s vámi vůbec nemluvím, buďte rád, že to byly jen tři roky.“

Trest si pamětník odpykával ještě s dalšími spolužáky z gymnázia v Litomyšli. Ve vězení se dokázal prosadit do kancelářské pozice, jelikož měl z ostatních spoluvězňů nejvyšší odchozené vzdělání. Po propuštění Miroslav sehnal práci pacholka v JZD, kde se brzy opět uchytil v kanceláři na pozici účetního. Nejvíce však vynikal v práci se zvířaty, a proto brzy obsadil uvolněné místo zootechnika. Během vojny si pak vyjednal práci zootechnika v JZD ve Vysokém Mýtě. S pomocí vysokoškolských profesorů se mu dokonce podařilo dálkově dostudovat. Později se začal věnovat myslivosti a s manželkou vychovali syna a dvě dcery. V roce 1990 byl členem komise pro odsun sovětské munice ze skladu v Květné u Poličky.

Na statku se rodině dobře dařilo

Miroslav Matějka se narodil 12. února 1932 v Morašicích do sedlácké rodiny s historií sahající do sedmnáctého století. Ke statku náleželo osmnáct hektarů orné půdy, která zaměstnávala celou rodinu. Miroslavův tatínek Václav se o hospodářství začal starat poměrně brzy. Jeho otce upoutala vleklá nemoc na lůžko a on musel upustit od plánu studia na konzervatoři. „Od sedmnácti let vedl to hospodářství a tatínek mu jenom radil. Občas ho zabalil do dek a vyjeli spolu objet pole, aby zkontroloval jak je zaseto, jak se stará o ty porosty,“ vzpomínal Miroslav „A když mu bylo devatenáct let, tak tatínek zemřel.“.

Václav místo konzervatoře vystudoval dvouletou zemědělskou školu a o hospodářství se staral se svými dvěma mladšími sestrami, Marií a Anežkou. Miroslavova maminka byla nejstarší ze šesti sourozenců. Pět sester a nejmladší bratr přišli brzy o matku a otce požádali, aby se znovu neženil. Ten svým dětem vyhověl a roli ženy v domácnosti zastala jeho matka. Rodina takto žila v Radimi u Luže. Miroslavovi rodiče se seznámili na jarmarku a po krátké známosti se roku 1928 vzali. Tři roky po Miroslavovi se jim pak narodila dcera.

Otec svou vášeň pro muziku uplatnil alespoň na obecní úrovni. U vesnického učitele hudby se naučil na housle, tahací harmoniku a na varhany. Na vsi platil za nejlepšího muzikanta, hrál v kostele a vedl tancovačkovou kapelu. Díky zemědělské škole měl také širší znalosti o chovu zvířat a byl znám jako „kravský spasitel“. Sousedům pomáhal s péčí o nemocná či březí hospodářská zvířata, zejména krávy a koně. Díky svým znalostem z oblasti hudby i vedení hospodářství platil v Morašicích za váženého a moudrého člověka, za kterým chodili sousedé pro nejrůznější rady.

Děti vyrůstaly během války

Ani rodině Matějků se nevyhnuly události druhé světové války. Tatínek v roce 1938 nastoupil při mobilizaci k obraně republiky proti nacistickému Německu a malý Miroslav odloučení těžce nesl. V září nastoupil do obecní základní školy, brzy mu však byl diagnostikován černý kašel následovaný zápalem plic. Chlapec prodělával těžký průběh nemoci a lékař mu zprvu nedával velké šance na přežití, nicméně Miroslavův stav se zlepšil a s podepsáním Mnichovské dohody se také vrátil tatínek Václav. První německé vojáky pamětník spatřil v první půlce dubna následujícího roku, kdy Morašicemi projížděla vojenská kolona. Vozy na chvíli zastavily před školou a děti se na ně dívaly z oken.

Během války pak rodina hospodařila na statku a prodávala proviant lidem, kteří přicházeli z města. Kromě toho spolu s dalšími lidmi z okolí podporovala partyzánskou skupinu operující v okolí nedaleké osady Tři kocouři. Miroslav vzpomínal, že někdy cestou do školy vozil potraviny po cestě do osady do domu Matějků, kteří byli vzdálení příbuzní a potraviny partyzánům předávali. Partyzáni měl idalší stanoviště v Makově u řídícího školy pana Petra a také u statkáře Slupeckého. Syn statkáře Honza, Miroslavův spolužák, občas kradl nechráněné zásoby partyzánské munice a posléze si je mezi sebou s chlapci měnili ve škole.

Válečný zmar jako by nechal Morašice i jejich obyvatele bez povšimnutí. Až pátého května 1945 ve městě zastavila menší německá jednotka. Vojáci obědvali v místním hostinci, když se v rádiu ozvaly první zprávy o vypuknutí Pražského povstání. Vojáci kvapem odjeli směrem k hlavnímu městu, ale okolo čtvrté odpoledne do města dorazil konvoj tří až čtyř set vojáků, který obsadil školu. Němci zřídili kulometná hnízda v jejím okolí a zapálili stoh slámy na pozemku statkáře Korába. Posádka obec opustila osmého května a údajně byla přepadena partyzány v lese Radkovci.

Vedle přímých bojů se již během války pomalu rozpoutával boj ideologický. Mezi partyzány se totiž skrýval jistý sovětský parašutista a školený politruk Červoněnko. Ten se rychle seznámil s okolními sedláky a s radostí vyprávěl o krásách Sovětského svazu a nepředstavitelných výdobytcích života v komunismu. „Požádal zemědělce, se kterými navázal kontakt, aby svolali besedu k někomu z nich,“ vzpomínal Miroslav na tatínkovo vyprávění. „On tam přišel a vykládal o kolchozech. Vykládal to velice poutavě, podle tatínka bylo znát, že v tom byl školený.“

Ze sedláků se stali kulaci

Když válka skončila, na vesnici byla cítit úleva. Krátce po převratu vznikla v Morašicích místní organizace Skautu pod vedením Josefa Beránka. Skupina se brzy rozrostla na asi třicet členů, Miroslav byl mezi nimi a skauty byli také někteří jeho spolužáci z gymnázia v Litomyšli, například Jirka Mráz a Míla Kohout. Když se Miroslav hlásil do dalšího učení, jeho snem bylo studium veteriny nebo lesnictví. O druhý jmenovaný obor byl však v poválečných letech obrovský zájem a tak Miroslav upínal své naděje ke studiu zvěrolékařství.

V československé politice se však v té době vedl boj o moc nad znovuzrozenou republikou. Již v květnu roku 1945 do Morašic přijel tehdejší ministr průmyslu Bohumil Laušman, předseda sociální demokracie. „(Politici) nesplnili, co sami říkali, že nebudou rozdělovat lidi“ posteskl si pamětník. V Morašicích nakonec komunisté skončili ve volbách poslední, na rozdíl od celorepublikového trendu.

I přes místní výhrady se komunisté v roce 1948 k moci přeci jen dostali a brzy to pocítili také morašičtí sedláci. Kdo odmítal ústřední plán organizace hospodářů do jednotných zemědělských družstev, neměl jinou možnost, než se pravidelně vykupovat přemrštěnými odvody úrody a dalších surovin. To byl také příklad Miroslavova otce, který v prvních letech odolával tlaku režimu. Doléhalo to na celou rodinu, Miroslav byl tak kromě katolické víry a členství ve skautu také synem kulaka. To byla dostatečná charakteristika pro to, aby byl režimem vnímán jako nežádoucí.

Odpor ke komunistům byl i mezi studenty

Miroslav nicméně nacházel zastání mezi svými spolužáky na gymnáziu. Ve třídě se shodli na bojkotu generální stávky a výuku si organizovali sami. Mnoho studentů bylo ze selských rodin či alespoň ve skautu a komunisty vnímali jako hrozbu. Sérii nešťastných událostí však odstartoval incident studentů sousední průmyslové školy. Ti docházeli na gymnázium do modelářského kroužku a jednoho dne sundali ve třídě portréty Stalina a Gottwalda, pokusili se je spálit a neúspěšně spláchnout do záchodu. Ohořelé portréty nalezl školník a oddaný bolševik Vašíček a následně se rozběhlo vyšetřování.

Již v letech 1948 a 1949 se Miroslav scházel se svými kamarády Jindřichem Víchem a Mílou Kohoutem v restauraci Na hrádku. Probírali tam současné dění a vedli politické debaty. A právě Míla Kohout se následně odhodlal k činu, který se chlapcům stal osudným. Některým vybraným spolužákům doručil do schránek dopis, který měl podnítit vznik skupiny ATA. Ti, kterým boj s totalitou nebyl lhostejný, měli v určený den do školy přijít s bílým špendlíkem v klopě saka, jakožto poznávacím znamením. Ačkoliv byly reakce na výzvu spíše sporadické, při vyučování si Miroslav s Mílou Kohoutem sedli k sobě a Míla mu na dlani ukázal nápis ATA.

Když koncem června 1949 přijeli do školy příslušníci StB, nalezli kompromitující materiál v Mílově saku, přestože samotný plakát se mu podařilo roztrhat a sníst. Okamžitě začaly výslechy a Miroslav se dostal na řadu až pozdě večer. Estébáci poslali do vyšetřovací vazby v Chrudimi Mílu Kohouta a Jiřího Mráze. Miroslav věděl, že vědí o něm a jeho spolužácích a budou pod drobnohledem. Delší dobu se nic nedělo až do 21. března následujícího roku, kdy výslechy začaly nanovo. K domu Matějků přijeli dva testébáci a sháněli se po Miroslavovi. Ten byl však již na cestě na basketbalový trénink v Litomyšli. Vydali se za ním na zastávku, ale s vlakem se těsně minuli. Miroslav jejich auto zahlédl a proto při výstupu tušil problémy. Muži v kabátech ho skutečně hledali a odvezli ho do gymnázia, kde podstoupil výslech.

Když se Miroslav večer nevracel domů, tatínek Václav po setkání s muži v kabátech tušil kde syna hledat. Vyrazil na kole do Litomyšle a před gymnáziem se od studentů dozvěděl co se děje. Po vstupu do budovy se ho ujal velitel skupiny a oba je s Miroslavem odvedli do malého kabinetu. „Já jsem musel odříkat, čeho jsem se dopustil, tatínkovi do očí. Velitel zásahu do toho hlásil: ‚Za tohle je sazba deset až patnáct let, za tohle je sazba doživotí nebo trest smrti a podobně.‘ Nakonec velitel prohlásil, že mi to všechno republika odpouští, protože je velkorysá.“

Z gymnázia ho ředitel musel vyhodit

Že se svého škraloupu nezbaví, Miroslav pochopil o několik měsíců později v den maturitní zkoušky. Měl jít na řadu jako první po obědové pauze, při příchodu ho však na chodbě čekal ředitel. V ředitelně mu řekl, že dostal z kraje pokyn, aby byl vzdálen vyučování, čili nepřipuštěn k maturitě. „Tím skončila má existence na gymnáziu v Litomyšli. Velice nešťastně, byla to taková první životní prohra. Samozřejmě se mě to moc dotklo,“ vzpomínal Miroslav.

V sobotu 16. září 1950 pro něj opět přijeli muži ze Státní bezpečnosti. Tentokrát ho však po zatčení odvezli do vazby v Chrudimi. Tam čekal na soudní proces, který probíhal od 11. do 13. října. Byl nejmladším z dvaceti pěti souzených v čele s Františkem Stříteským. Ten měl stát v čele skupiny ATA a osnovat plány sabotování Československého svazu mládeže. Ve skutečnosti se jednalo o učitele na gymnáziu, který učil, teologii, angličtinu a ruštinu. „On byl velice vzdělaný, úžasně oblíbený kantor, takový zastánce studentů. Utíkali za ním studenti, když měli nějaký problém. A on se za ně přimlouval, aby nebyli vyhozeni a podobně,“ vzpomínal Miroslav. Komunisté se ho potřebovali zbavit, proto také dostal nejvyšší trest dvacet pět let vězení.

Miroslav ani všechny souzené neznal. Sám měl štěstí, protože mu v době procesu nebylo ještě osmnáct let a pomohlo mu, že byl ve třídě nemladší. Jeho spolužáky jako dospělí dostávali tresty deset let a vyšší. On sám od soudu odešel s tříletým trestem. Část si odseděl v chrudimské vazbě a následně ho přemístili do vězení pro mladistvé v Zámrsku, kde se setkal i s některými kamarády z Litomyšle. Z počátku pamětníka přiděili k zednické skupině a jako přidavač se podílel na přestavbě nové umývárny. Chlapcům se postupně podařilo obsadit důležité pozice v žaláři. František díky vzdělání na gymnáziu platil za jednoho z nejchytřejších trestanců a proto brzy získal místo zapisovatele v kanceláři vedení. Zastával mnoho úkonů, které mu zajistily přehled o stavu zásob v kuchyni, nebo informace o všech spoluvězních.

Miroslav si ze svého trestu odpykal dvacet měsíců, po nichž se dostal na svobodu. Bohužel krátce po propuštění odsoudili tatínka Václava, který nebyl schopen plnit předepsané dodávky ze svého statku. „Měl nastoupit trest v Chrudimi v té věznici , kde jsem byl ve vazbě. Takže jsem ho tam jako zkušený kriminálník doprovázel,“ vzpomínal s lehkým úsměvem Miroslav. „Tatínek byl během svého trestu na práci v uhelných dolech ve Svatoňovicích.“

Miroslav našel své místo v Květné

Po ukončení výkonu trestu Miroslav marně sháněl práci. Nakonec ho vzali na státní statek. Zastával nejrůznější činnosti od péče a krmení dobytka až po zametání dvora. Za nedlouho byla však propuštěna účetní statku a vedoucí našel náhradu právě v Miroslavovi, který uměl z gymnázia dobře počítat a ostatně se nikomu jinému na tuto pozici nechtělo. Miroslav musel práci vykonávat tajně, což se provalilo. Vedoucí statku si ho však obhájil u vedoucích z Vysokého Mýta. Miroslav pokračoval s prací v kanceláři až do příchodu nového účetního. Shodou okolností v té době odešel místní zootechnik a Miroslav byl přeřazen na jeho místo. Tam vydržel až do odchodu na vojnu.

Na vojně ho přidělili do Vysokého Mýta, kde měl pomáhat během žní. Tam byl vedoucím pan Váchal, který shodou okolností dříve působil v Morašicích, proto se s Miroslavem znali. Tato známost Miroslavovi zajistila po vojně pracovní místo v JZD Vysoké Mýto na pozici zootechnika. Při zaměstnání se mu podařilo zapsat na dálkové studium střední školy zemědělské v Poděbradech. Přešel na malý statek ve Stašově. Na statku se seznámil s pracovnicí Geodezie Polička, která na statek přijela vyměřovat půdu. Miroslav se s touto dívkou zanedlouho oženil oženil a novomanželům se narodil syn.

Později se dostal na statek v Květné, kde působil až do odchodu do důchodu. V Květné se rodině narodily ještě dvě dcery. Miroslav také navázal na vášeň svého otce, kterou byla myslivost. Podařilo se mu získat lovecký lístek a zbrojní průkaz a působil v předsednictvu Okresního mysliveckého spolku ve Svitavách. Život se mu opět zkomplikoval v roce 1968, když se zapojil do aktivit klubu politických vězňů K231. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy ho komunisté vyhodili z mysliveckého spolku a jen díky tomu, že jeho pracovní pozice nebyla nijak lukrativní, nepřišel o pracovní místo.

Sověti v Květné nechali desetitisíce tun munice

V roce 1969 proběhla výměna posádek v muničním skladu v lese u Květné. Československá posádka narychlo uvolnila místo sovětské jednotce do té doby umístěné v Bílku u Chotěboře. Ruská posádka v Květné setrvala až do roku 1990, kdy se začala stahovat podle Dohody o odsunu sověských vojsk. Spolu s vojáky bylo nutné zorganizovat přepravu 56 tisíc tun vojenské munice zpět do Sovětského svazu.

Odvoz řídila speciálně utvořená komise, ve které zasedal i Miroslav. Místní obyvatelé se obávali výbuchu, který by údajně zničil Květnou i část Svitav a Poličky. Bedny s municí ležely kvůli nedostatku místa také venku pod širým nebem, skládané do pyramid a opatřené klecovými hromosvody. Transport si vyžádal půl roku práce a nasazení 2800 přepravních vagónů.

Miroslav se po revoluci dál věnoval myslivectví dokud mu to zdraví dovolilo. Jeho manželka zemřela v roce 2010, on se však dále těšil z velké, dobře fungující rodiny a dočkal se sedmi vnoučat. Zemřel 6. prosince 2020 v Květné u Poličky.