Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Buďte rád, že to byly jen tři roky, uslyšel po politickém procesu gymnazista
12. 2. 1932 narozen v Morašicích (u Litomyšle)
1943-1950 studium na Státním reálném gymnáziu v Litomyšli
v létě 1949 se zapojil do aktivit studentské skupiny ATA v Litomyšli
den před maturitou vyloučen ze školy na základě podezření z protistátní činnosti
16. 9. 1950 zatčen Státní bezpečností a předán do soudní vazby v Chrudimi
11. 10. 1950 odsouzen v rámci monstrprocesu proti rektoru F. A. Stříteskému jako mladistvý ke třem letům odnětí svobody
v roce 1952 propuštěn po dvaceti měsících na svobodu
1951-1953 dvouletá základní vojenská služba
účast při odsunu sovětských vojsk a vyklízení muničního skladu v Květné u Poličky
zemřel 6. prosince 2020
Miroslav Matějka se narodil v roce 1932 v Morašicích (u Litomyšle) v rodině zemědělce Václava Matějky. Starodávný selský Matějkův rod měl ve vesnici Morašice hluboké kořeny, sahající až do poloviny 17. století. Ačkoli Matějka starší nepatřil k největším statkářům ve vsi, těšil se mimořádné autoritě mezi jejími obyvateli. Zároveň platil i za prvotřídního odborníka v záležitostech chovu hospodářských zvířat.
„Tatínek, to byl na té vesnici takový přemýšlivý člověk. Protože měl hudební nadání, měl úmysl studovat na konzervatoři, ale to nebylo možné... Navíc od sedmnácti let řídil hospodářství, protože jeho tatínek byl vážně dlouhodobě nemocen a v devatenácti letech mu zemřel. Od svých devatenácti byl tedy samostatným hospodářem, jako mladý kluk. Měl tedy jiné starosti a byl tedy jen amatérský muzikant – nicméně dobrý. Takové ty zpěvohry, vesnickou kulturu, hudební kroužek, to všechno dělal tatínek. Samozřejmě dobře věděl – a věděli jsme to z literatury všichni – co je to bolševismus, co se dělo v Rusku. Mysleli jsme si ale, že český národ na tom je líp než ruští mužici a že to přeci jenom nebude mít takovou šanci – mýlili jsme se.“
Jako zemědělec se Václav Matějka dlouho bránil nátlaku soudruhů, aby vstoupil do JZD, a s krajním vypětím sil se snažil plnit nařízené dodávky zemědělských produktů. Nakonec byl za neplnění dodávek, přesahujících možnosti malého hospodářství, odsouzen k několika letům odnětí svobody a pro tzv. narušení jednotného hospodářského plánu poslán do vězení. Měl nastoupit krátce poté, co se z nápravného zařízení pro mladistvé v Zámrsku vrátil jeho syn Miroslav...
Miroslav Matějka měl již kvůli otci vůči režimu dosti nevýhodné postavení. Ještě v gymnaziálních letech se rozhodl stát veterinářem a je velkou neznámou, zda by mu studium na vysoké škole režim vůbec byl býval někdy povolil. Toto přání se ovšem rozpadlo ještě dříve, než to Miroslav Matějka mohl zkusit.
Jako skaut, katolík a k tomu syn hospodáře měl přirozeně odmítavý vztah ke komunistům. Na reálném gymnáziu v Litomyšli se spolu s ostatními zapojil do bojkotu generální stávky a s několika kamarády také demonstrativně na náměstí pošlapali Rudé právo. Mezi jeho nejlepší přátele patřil Jiří Kopřiva. S ním a se spolužákem Jindřichem Víchem se nadále scházel v roce 1948 a 1949 v restauraci Na Hrádku, kde probírali aktuální politické otázky a tříbili si názor na režim.
Matějka byl i jedním ze studentů, kterému Miloslav Kohout poslal domů do Morašic svůj protisvazácký leták Kolegové a kolegyně:
„Když jsem jednou přišel domů ze školy, tatínek mi předal dopis, obálku, ve které ten leták byl. U nás bylo běžným zvykem a nepovažovali jsme to za porušování nějakého soukromí, že když přišel dopis, otevřel ho první, kdo ho dostal do ruky. Tatínek mi ho předal a říká: ‚Co tomu říkáš?‘ Na to já: ‚Není to provokace?‘ Byli jsme rodina – jak se říká – na tapetě. A najednou se máte přihlásit k nějaké organizaci tím, že si dáte bílý špendlík do klopy. Bylo to součástí letáku: ‚Kdo souhlasí s obsahem, nechť ten a ten den nosí v levé klopě špendlík s bílou hlavičkou.‘ To si člověk nemohl myslet nic jiného, než že to poslali estébáci... A podepsán ATA. Tatínek mi říká: ‚To je jednoduchý, jejich člověk to omrkne, napíše seznam, kdo z vás bude běhat po gymplu s bílou hlavičkou v klopě. Druhý den vás objedou a posbíraj.‘ Samozřejmě jsem ten špendlík neměl. A nevěděl jsem, kdo to poslal. Ten den, kdy jsme měli ten špendlík mít, jsem přišel do školy, tehdy seděl Míla Kohoutů o hodině latiny sám, já jsem si k němu přisedl a během vyučování mi ukázal dlaň, na které měl tužkou napsáno ‚ATA‘. Tak jsem se dověděl, kdo je odesílatelem.“
Na schůzku svolanou Kohoutem Matějka potom opravdu přišel (celkem špendlík nosilo asi šest lidí na gymnáziu) a s jejími plány souhlasil. Jeho diskusní kroužek, zmíněný výše, ve skutečnosti žádnou „konspirační“ skupinou nebyl ani nerozvíjel žádnou konkrétní „činnost“. Později to připustil i soud. Pouze Matějkovi ‚prokázal“, že nepřátelské smýšlení kroužku bylo zřejmé.
„Mě chytli, když jsem jel na trénink do basketbalového mužstva, hráli jsme jako dorost, měli jsme v Litomyšli dobrý basketbal... Byli pro mě v Morašicích, já jsem už byl pryč, jel jsem do Tržku k vlaku. A tam, kde vlak stojí na zastávce přes silnici, přijelo auto – číslo P55 554. To jsem věděl, že je estébácký auto a že by se mě to mohlo týkat. Vlak se rozjel přes Nedošín do Litomyšle, oni nás předjeli a v Litomyšli už na mě čekali na nádraží. Odtud mě odvezli do gymnázia. Tam ten výslech trval do pozdních večerních hodin. Samozřejmě se to už rozkřiklo, že mě doma sháněli (představili se jako Bezpečnost). Naši to tedy věděli a tatínek přijel do Litomyšle. Ten výslech končil takovým zajímavým tahem těch estébáků, kdy jsem musel v přítomnosti takového mladého estébáka, který byl jejich šéfem, říkat vestoje tatínkovi, který seděl na židli, do očí tu svou trestnou činnost. U toho byl ten estébák, který mi vždycky napověděl, co mám říkat. A říkal – mluvil o sazbách pro dospělé: ‚Tak za to je sazba od do..., za to je sazba doživotí...“ Celkem toho bylo tak za sto let, co tam všechno navykládal. Když to skončilo, tak říkal: ‚A to všechno mu dělnická třída odpouští. A přitom vy jste kulak, třídní nepřítel... Tak jsme velkorysí.‘ Nevím, co řekli dalším, ale takhle to bylo v mém případě. My jsme tedy žili v určité naději, že udělali nějaké gesto. Na druhou stranu jsme se báli, aby za to třeba něco nechtěli. Nicméně to bylo asi opravdu nějaké gesto, možná tehdy měli nával ve věznicích... Takže krásně od toho 21. března – stalo se to na první jarní den 1950 – počkali až do 16. září, kdy nás pozatýkali definitivně.“
Za Matějkovým a Kopřivovým zatčením s největší pravděpodobností stál jejich kamarád Jindřich. Ten se totiž v den Kohoutova a Mrázova zatčení ze zvědavosti šel podívat k Mrázům domů, co se všechno stalo. Tam ho chytili příslušníci StB provádějící prohlídku a vyslechli. Kromě informací o několika schůzkách skupiny Hvězda mimo jiné promluvil i o diskusním kroužku Na Hrádku, o kterém by se StB pravděpodobně bývala nijak nedověděla.
„My tři jsme si hrozně věřili. S Jirkou Kopřivou jsme taky věřili i tomu Jindrovi Víchovi. Tomu ale stačila první přes hubu a vysypal všechno. Tak samozřejmě se mluvilo o všem možném, jak co dělat – dokonce už jsme slyšeli i o budislavských Jánošících – takže jak získat zbraně atd. Možná, že to někdy zavánělo takovým romantismem, to víte... Všechny tyhle věci se ovšem potom braly jako konspirace a vytváření protistátní buňky. Nakonec tedy z té buňky zbyli dva...“
Právě Jindřich Vích byl tedy tím, kdo oba přátele potopil. „My jsme to samozřejmě věděli a taky jsme při procesu velice často říkali: ‚Vích, Vích.‘ Vždycky nás okřikovali, abychom to jméno vůbec neříkali, vůbec to nechtěli slyšet. (…) No, on ani nebyl souzen pochopitelně a potom študovat mohl, takže.... Možná že to nebylo zadarmo, to nevím, to nemůžu doložit, ale asi jim za to musel nějakou službu odvádět. Protože to nemohlo být jen tak zadarmo...
Po výslechu v březnu se ukázalo, že režim ve skutečnosti žádné gesto neudělal. První známka toho byla, že 13. června 1950 Matějku vůbec nepustili k maturitě, ačkoli předtím úspěšně složil absolutorium oktávy.
„Byl jsem tzv. vzdálen vyučování – to byl takový bolševický terminus technicus, jako bylo třeba ‚zastavení letu‘, když sestřelili jihokorejské letadlo. Ne, že nás vyloučili, prostě ‚vzdáleni vyučování‘. A já jsem přišel připravený, v tmavém obleku, v bílé košili. A neslavně jsem skončil tím, že jsem se k maturitě prostě nedostal.“
Že se nebude moci zúčastnit maturitní zkoušky, oznámili Miroslavu Matějkovi až v den jejího konání. „Až po zahájení. My jsme šli na zmrzlinu, první čtveřice maturovala. Když jsme se vrátili, už tam čekal ředitel – neslavnej Obdržálek – a pravil: ‚Matějko, pojď dál!‘ Tak jsem šel dál, do ředitelny a tam mi sdělil, že dostali pokyn, abychom byli vzdáleni vyučování. Já jsem namítal, že na žádné vyučování nechodím a že jdu k maturitě. Té se to ale týkalo také.“
„Doma mi samozřejmě nic nevyčetli, ani slovem. Ale bolelo je to stejně jako mě. Pro mě to byla první životní facka, první neúspěch...“
Zákazem maturity se rozpadl nejen plán na další studium, ale i na jakoukoli důstojnou životní perspektivu.
„Už předtím, kdy jsme si mysleli, že asi odmaturujeme, jsme byli vybráni na brigádu do Synthesia Semtín. Na ni jsem musel v létě také nastoupit, během té brigády mě také zatkli. Zatímco jsem byl na brigádě, vypomáhal u nás v Morašicích Jirka Kopřiva. Perspektivu jsem neměl žádnou. Jediná byla, že bych se mohl uchytit tam v tom Semtíně. Poněvadž tam byly celkem slušné výdělky, nenapadlo mě v ten moment nic jiného – věděl jsem, že se studiem je konec – než že bych se tam mohl uchytit jako nekvalifikovaný a pouze zaučený dělník. Nic jiného mně nezbývalo.“
Příprava procesu s rektorem Stříteským vyústila v zatčení všech bývalých studentů dne 16. září 1950. Po jedenapůlletém vyšetřování, na jehož počátku byl leták Kolegové a kolegyně, se před soudem ocitlo 25 lidí. Ke skupině Kohouta a jeho přátel, kteří s ním na jaře 1949 připravovali opozici vůči počínání ČSM, přibyl kromě toho Matějkův kamarád Jiří Kopřiva, se kterým se scházeli Na Hrádku, a letáková skupina Karla Metyše, Miloslava Bulvy a Oty Rozkošného.
„Tehdy běhaly fámy – a bylo to asi dobře – že to brzy praskne. Vždycky se akorát trochu změnil termín... Byli jsme plní ideálů a k tomu soudu jsme jeli velice odhodlaně. Vezli nás v autobuse svázané po dvou. V Litomyšli jsme přijeli ke Smetanovu domu, kde nás uvedli do malého sálu. Tam jsme měli setkání se svým advokátem. Můj se jmenoval JUDr. Jiří Vízek. Ten mě nabádal k tomu, abych byl rozumný, ke všemu se přiznal a abych vyjádřil lítost nad tím, co jsem způsobil. Jeho slyšení netrvalo ani pět minut. Ta obhajoba byla naprostá fraška. Už jsem toho JUDr. Vízka nikdy neviděl a bylo asi dobře, že už jsem se s ním nesetkal. Když jsme byli odsouzeni, odvedli nás. Já jsem dostal tři roky odnětí svobody... On, když běžel kolem mě, řekl jen: ‚No s vámi vůbec nemluvím, buďte rád, že to byly jen tři roky.‘ A šel dál.“
S vědomím toho, že rozsudek tří let ztráty svobody vynesl soud v zásadě za nic, je zřejmé, že celá situace mohla dopadnout ještě mnohem hůř. O dva roky starší Kohout odešel ze soudní síně s dvacetiletým trestem. Pro Miroslava Matějku byl jediným štěstím jeho věk, protože překročil osmnáctý rok až v únoru roku 1950. Byl tedy souzen jako mladistvý, a tak se na něj vztahovaly sazby o poznání nižší. Bez ohledu na to byl ovšem jako ostatní mladiství souzen na základě zákona č. 231/48 Sb. Soud jeho činnost vztáhl na provinění proti prvnímu odstavci tohoto zákona – na velezradu.
Druhou vězeňskou štací se po soudní vazbě v Chrudimi stal pro Matějku Ústav pro mladistvé v Zámrsku, zřízený v červnu roku 1949. Zde si odpykávali své tresty již někteří mladiství političtí vězni, ale převahu zde stále měly kriminální živly. Političtí sem zpravidla nastupovali s vyholenou hlavou, což s sebou neslo i přiřazení k nejpodřadnějším pracím. Až postupně se jejich postavení v Zámrsku mírně zlepšovalo.
„Holohlavci většinou dělali chodbařinu. Ostříhání dohola bylo součástí trestu. Bylo třeba šest dní půstu, šest dní tvrdého lože, ostříhání dohola a ztráta výhod na různě dlouhou dobu. Oholenou hlavou to pro nás začínalo. Pak jsem se ale dostal na stavbu, kde jsem dělal přidavače...“
Protože základní výuční doba byla tři roky, nenastoupil Matějka učení ani další rok (mezitím by mu vypršel trest). Místo toho se uvolnilo místo v kanceláři, kde zůstal písařem až do podmínečného propuštění na svobodu. Značnou část Matějkova vyprávění jsme zaměřili na zámrské bachaře, kteří měli různou lidskou kvalitu i pověst:
„V Zámrsku bylo určité štěstí – a myslím, že vám to potvrdí všichni – že tam byl velitelem podporučík, později poručík Alois Richter. Ten měl přeci jenom lidský přístup. Měl tam tzv. inspektora vězeňské stráže Petra. To byl starý inspektor z první republiky a byl tam více méně schovaný. To nebyl bolševik... Nejhorší byli řadoví bachaři, to byli hlupáčci, arogantní atd. Především Kubiska byl zastáncem vojenské výchovy. To byla taková pořadová příprava, jakou jsme nikdo později na vojně nezažili.“
Do styku se vězni ovšem dostali i s dobrými bachaři. Miroslav Matějka zvláště vzpomíná na dva, kteří se snažili úděl vězňů dokonce různě vylepšovat:
„Křižovský, tak ten byl asi vůbec nejlepší ze všech. Když vám řeknu, že jsem od Křižovského denně věděl, co vysílal Hlas Ameriky, tak mi možná nebudete věřit… V Chrudimi byl taky takový jeden. Byl to holič a myslel si, že jde hlídat lumpy a darebáky, a nemohl se s takovou službou smířit. Ten například večer, když měl noční službu, přišel, jemně to zacvakalo v zámku, přišel do dveří, škrtl sirku a natáhl ruku dovnitř. A my jsme si připalovali...“
Kromě práce měli mladiství vězňové povinnost absolvovat i politická školení, vedená obvykle primitivním politrukem Josef Ševčíkem, řečeným Chachar:
„To byly úžasné šou. Černí baroni, to nic není proti politický výchově Ševčíka... To byl naprostý primitiv! Úplný primitiv! Třeba začal přednášet, co je to dialektika. Že dialektika jsou souvislosti, všechno souvisí se vším... Uvedu příklady: ‚Ty jsi tady, já jsem tady, souvisí to se sebou, nebo ne? Je to dialektika?‘ ‚No jo, je, ale vy jste tady jako dozorce, já jsem tady jako chovanec…‘ ‚Ale souvisí to se sebou?‘ A my jsme z toho měli strašnou srandu a on už potom jenom hlídal, kdo se směje. A kdo se smál, tomu šel dát facku...“
Miroslav Matějka byl v Zámrsku jako pozounista členem hudebního souboru, který zde na prosby chovanců nechal zřídit velitel ústavu Alois Richter. Z jiného kriminálu nechal vyreklamovat politického vězně a violoncellového virtuosa Františka Smetanu, který soubor v Zámrsku vedl. Matějka se s ním potom setkal i po propuštění, když v Litomyšli koncertovalo Pražské trio, jehož byl František Smetana členem.
Podmínečně byl Matějka propuštěn v roce 1952, tedy po dvaceti měsících věznění v soudní vazební věznici Chrudimi a v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Nejprve se uplatnil jako zemědělský pacholek, později mu bylo dovoleno na státním statku vykonávat práci i v kanceláři. Po absolvování dvouleté základní vojenské služby, v rámci níž se dostal až k radistům, působil jako zootechnik. Při té příležitosti se přihlásil do Poděbrad na dálkové studium zemědělské technické školy. S pomocí vedoucího (na jehož jméno si Matějka nepamatuje) dálkového studia se podařilo zatajit, že byl vyšetřován orgány Státní bezpečnosti, a byl na střední školu k dálkovému studiu skutečně přijat.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Martin Prokš Ondřej Bratinka)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Pavel Dosoudil)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)