Zdena Furmanová

„No, co u vás na Mirohošti? Schovávali se třeba za války ještě nějaký jiní Židi, mimo těch místních Volkových? Víte o něčem?“ „Jednou k nám přišla Židovka, to jsme byly s maminkou samy, jako v domě. Ona měla takhle ten pytel na sobě, protože tam takhle se šlo kus, teda les byl to. A ona přišla, abychom ji schovali. Ale v tom byli Němci. Ve vesnici. A ona takhle přišla. No tak maminka se samozřejmě bála, akorát jí dala chleba a já nevím, co ještě, a říkala, že ji nemůže tam teď to, že tam jsou Němci. No a tak ona zase odešla, ale kam odešla, to nevím.“ „Podle čeho jste poznali, že je to Židovka? Ona vám to řekla?“ „No ona nám to řekla. Ona řekla, že je jako původně z Dubna a teď že je někde v lese, že jako jsou schovaný, že má plno zlata a všeho a že nám to všechno dají, jen abychom je schovali. No to nešlo. Vůbec.“ „A když říkáte, že tam byli Němci, tak oni tam byli trvale? Nebo jak to tam bylo?“ „No tak vždycky určitou dobu tam byli. A zase potom odešli někam, jestli na frontu nebo... To nevím.“ „Minimálně tam byla ta dílna německá, že jo.“ „No, to byla, ale i tak Němci, že jo, tam byli ještě.“

„Když k nám přišli Sověti, v tom devětatřicátém roce, tak byla mobilizace a vzali ho jako do armády. A on se dostal do zajetí. Zajali je a byl v zajetí. No a tam je hlídali Ukrajinci. V tom zajateckým táboře. A strejček, jeho otec, tam prostě jezdil a zjišťoval pořád, jak by se k němu dostal. Jenže k němu se nedostal, ale vozil mu tam živobytí, prostě vždycky mu tam něco odvezl. A s tím Ukrajincem jedním se tak jako spřátelil, s tím, co tam hlídal. Tak jemu pořád něco vozil a domluvil se s ním, že když tam někdo zemře, tak to bude, jako kdyby zemřel bratranec, a pustí ho. Tak tenkrát strejček pro něj jel. S koňma s vozem. Dal tam slámu hodně. A v noci tam někdo zemřel. A ten nahlásil, že to zemřel, on se jmenoval Jaroslav Boček, že on zemřel, a zatím ho strejček vzal do tý slámy a přivezl ho domů. No, teď u nás byli Němci, že jo. Tak tetička vždycky ustlala postel, takhle několik peřin, a on se schovával. Ležel za těma peřinama. Až potom mu... Jeho kamarád byl jako na výboru, tak ten mu vystavil nějaký doklad, aby mohl alespoň chodit ven. A potom šel do Svobodové armády, ještě s tím druhým bratrancem, a tam přilítla mina do toho... Ten bratranec měl úplně rozbitou nohu, pak mu ji uřízli, a tady toho zabili. Takže měl takovouhle smůlu v životě.“

„Potom tedy Němci začali prohrávat na východě. Začali se vracet zpátky. Jak vzpomínáte tady na to období. Kdy vlastně se ta fronta zase přiblížila?“ „Vzpomínám, to si k nám, my jsme měli velkou kuchyň, tam si nanesli slámu. Na zem nastlali. A teď jich tam, já nevím, kolik jich tam bylo, těch Němců. Teď oni byli zavšivený, tak si to tam svlíkali. Teď ty vši zabíjeli, že jo. Na ně byl pohled hroznej.“ „A to byli Němci?“ „To byli Němci.“ „Na útěku, nebo jako na ústupu...“ „Ano. Teď měli nohy omotaný hadrama, protože to byl mráz. Vlastně kvůli tomu prohráli, že jo. Třeba kdyby nebyl ten mráz, tak by to možná takhle nedopadlo.“ „Tak to asi taky museli pěkně smrdět...?“ „Jé, to víte, že jo. Kolik chlapů nemytejch v místnosti. Teď byli, na hlavě šálu omotanou, a špinavý a zavšivený. Ty měli tolika vší. To bylo hrozný. A teď si poručili slepice uvařit. Tak maminka jim uvařila. A oni těma rukama, jak zabíjeli ty vši, tak pak jedli ty slepice.“ „To je hrozný.“ „A přitom když jeli, nastupovali (v roce 1939 – pozn.aut.), tak to vystoupili z toho auta, vyndali si takovej kulatej stoleček a takový křesílka. Byli takový namydlený a všechno. Měli tam nějaký speciality, jedli a potom to takhle dopadlo.“ „V roce čtyřicet jedna byli namydlený, oholený a potom za tři roky...“ „To bylo hrozný.“ „No a jak tam byli asi dlouho?“ „No já nevím, jestli tam byli, ani snad tejden celej nebyli.“ „A chovali se k vám slušně?“ „Normálně. Tadyty jo, ty se chovali normálně, protože ty už byli úplně sami vyřízený, že jo.“

„Vy jste tedy zmínila, že vlastně Mirohošť leží kousek od Dubna, které bylo asi bombardováno, předpokládám, v tom roce čtyřicet jedna. Vy jste třeba viděla nějaká letadla, nebo...“ „To bylo, to bombardovali i v Mirohošti taky, jak byla trať na nádraží. Tak tam taky bombardovali.“ „Jak to vypadalo z vašeho pohledu?“ „No, tak to víte, jako dítě, tak jsem se bála, ale tak nějak jsem to ani moc nevnímala. Pamatuji si, že jsme tenkrát odešli někam, tam byl jako les, tak jsme odešli, asi na jeden den, ale pak jsme se vrátili, pak už nebombardovali. No a Němci, ti když nastupovali, že jo, ti prostě jeli. Si pamatuji, my jsme měli takovej velikej dvůr, tak přijeli na ten dvůr. Autem. Tam si vyložili stolek a takový křesílka. Vyndali si jídlo všelijaký, najedli se, napili a zase nasedali do auta a jeli pryč. Ale potom, když už to bylo jako déle... Tak to Němec přijel na motorce i s lodičkou, vypustil si prasata, zastřelil prase, hodili ho do tý lodičky a jeli. Nebo přijeli a chytali slepice na dvoře. Když slepice běhaly a oni za nima, chytali slepice. No a takovýhle s nima bylo... No, ale u nás, jako přímo, myslím u nás v Mirohošti, ty Němci nikoho myslím nezabili. My jsme se jich tedy báli všichni, to je pochopitelný, ale tak nějak jako nezabili nikoho. No a na práci, že jo. Vždyť kolik mně bylo let, a já jsem dostala taky obsílku a šla jsem do toho Dubna na ten jejich úřad práce, na ten Arbeitsamt. Tam byl doktor, mě prohlídl, všechno, dali mně i číslo transportu a já jsem to, prostě se to někam podělo, že měla jsem prostě tu kartičku, jméno, všechno, i číslo transportu, kdy pojedu. Jenomže potom už začali ustupovat, tak už to padlo.“ „Takže to se mohlo stát v roce čtyřicet tři, když vám bylo patnáct let.“ „Asi, no.“