Jarmila Nohavičková

„Nám ukradli auto. Manžel říkal, co blbnu. Přišel na dvůr a ptal se, kde je auto a já mu odpověděla, že je pryč. Zase jsme měli štěstí. To ukradli sovětští vojáci. Oni tam v Náměšti měli udělané bunkry, zničená příroda. Strašné, ale to je další kapitola. Oni byli pod parou a vyvrátili vrata a ukradli auto. Ona naneštěstí nebyla zamčená garáž. My jsme jen slyšeli, jak odjíždí. Teď si představte, že jeli směrem na Loučany. Teď to vzali rovně a dostali se ke škole a viděli, že jsou v koncích, otáčeli se a znovu autem narazili do dveří a vyvrátili vrata školy. Pak se lidi smáli. ‚Jarmilo, oni tě hledali.‘ Protože já jsem kdysi v té škole bydlela. Chytili je.“

„Když nás vystěhovali, tak nám dovolili vzít nějaký nábytek, ale věřte, nebo ne, jen to, co nám dovolili. ‚Tady tu židli si můžete vzít, tohle si můžete vzít, tohle si vzít nesmíte.‘ Na jeden vůz naložili ten náš zbytek majetku. Ostatní tam všechno zůstalo a my jsme se přestěhovali k rodičům do Náměšti na Hané. Ti nadšeni nebyli, protože jsme u nich bydleli rok v jedné domácnosti. Já jsem měla dvě malé děti. Taky mám na to vzpomínku. Odcházela jsem poslední. Do auta se vešel jen manžel a zhroucená tchyně. Tchán už byl zavřený. Toho odvezli napřed do Šternberka a později ho převezli do Brna. Já jsem z toho domu odcházela poslední. Nikdy na to nezapomenu. Jaruška měla čtyři roky. Bylo to v prosinci, hrozné počasí. Dvouletého Jiříka jsem měla v náručí a ještě jsem měla v krabici kočku. A když jsme vyšli z dědiny, čekala tam na mě jedna paní odnaproti, která všechno, co se tam dělo, sledovala. A věřte mně, nebo ne, já jsem neměla ani na vlak. Když nás stěhovali, tak ukradli, co se dalo. My jsme měli i obrazy šlechtických předků. Všechno tam muselo zůstat. To, co nám dovolili vzít, bylo minimum. Dokonce nám sebrali peníze. Já jsem neměla na vlak.“

„Já jsem neměla na vlak. Čekala jsem, že nasednu do vlaku bez jízdenky, a když na mě přijdou a vysadí mě, že počkám na další vlak a tak se dostanu do Náměšti. Nebylo to potřeba, protože na mě za dědinou čekala paní a říkala: ‚Paní Nohavičková, já vím, že nemáte peníze.‘ A dala mně dva tisíce korun. To byly tenkrát hrozné peníze a já jsem si mohla koupit jízdenku. Tehdy jsem učila v Uničově. Rodina Nohavičkova s tím nebyla moc srozuměna, ale já jsem nechtěla učitelské povolání nechat. A dneska vím, že to byla dobrá věc, protože já jsem potom z platu živila celou rodinu. Učila jsem v Uničově, když u nás udělali tu čistku. Druhý den jsem jela do školy. Učila jsem a najednou se otevřely dveře a ředitel školy povídá: ‚Vemte si své saky paky a ať jste ze školy venku!‘ Já jsem věděla proč, ale děti nevěděly. Vzala jsem svoje saky a paky a šla jsem k těm dveřím a těch 30 párů očí se za mnou dívalo, jak odcházím ke dveřím. Oni nevěděli proč, já jo. Došla jsem ke dveřím a ještě jsem se ohlídla. To mě ředitel chytl za rameno a capl se mnou: ‚Ať jste ze školy venku!‘“

„Manžel odjel maličkým nákladním autem. Tam seděl šofér, zhroucená babička a manžel, aby to mohl sundat. A já s dětmi jsem šla v hrozném počasí. Jiříček dvouletý. Já jsem ho měla v kabátě. Jaruška čtyřletá si nesla kufříček, svou panenku. Ona šlapala dobře tři kilometry na nádraží v Uničově. A šlapala a šlapala. Já jsem ji držela za ruku, druhou jsem držela Jiříčka. Neměla jsem ani korunu. Za dědinou Brníčko na mě čekala stará paní a dávala mně dva tisíce korun. ,Paní Nohavičková, já vím, že nemáte peníze. A nemusíte mi to vracet.‘ Já jsem si je vzala. Představovala jsem si, že sednu do vlaku, a když na mě průvodčí přijde, že nemám jízdenku a vysadí mě v některé stanici, sem do Náměště, že vystoupím a budu čekat na další vlak. Teď ona mně dala peníze, tak já jsem si tu jízdenku mohla koupit. Já jsem si představovala, že dojedu někdy večer. Potom jsem si o Silvestru šla do školy pro svou poslední mzdu. Ten ředitel, co mě z té školy vyhodil, mně ji nechtěl dát. Řekl: ,Vždyť vy už neučíte!‘ Říkám: ,Mám tu mzdu.‘ - ,No to máte.‘ - ,Tak mi ji vyplatíte. Já se tady odsud nehnu.‘ No dělal hrozné obstrukce. Nakonec vytáhl peníze a dal mi je. Já jsem z těch peněz okamžitě vyplatila té paní dva tisíce, ačkoli jsme neměli nic.“

„Jak tchána odvezli, tak já jsem jeden den nebyla ve škole. To jsem byla ve Šternberku. A jela do té Olomouce k soudu. Ale druhý den jsem šla do školy. Jeden den jsem byla ve škole, to bylo normální. Ale další den učím a vtom se otevřely dveře a byl tam ředitel, který zůstal stát ve dveřích a řekl: ,Sbalte si svoje saky paky a ať jste ze školy venku!‘ Já jsem věděla proč, ale ty děti nevěděly. Já jsem si sebrala svoje věci a šla jsem. A ty děti, tak ty hlavy, já dodnes vidím jejich oči. V nich bylo: 'Proč?!' Já jsem se ještě ve dveřích zastavila. Ten ředitel mě chytil za ruku, cápl mě na chodbu a zavřel dveře. Teď jsem šla do sborovny, kde jsem měla oblečení, a přišla za mnou jedna kolegyně. Já jsem strašně plakala a ona říkala: ,Jarko, neplač! Neukazuj se jim tak. To jsou dacani. Prosím tě, buď statečná!‘ Já jsem teda musela odejít a vlastně jsem ten zbytek do toho patnáctého strávila doma.“

„Já jsem maturovala v Kroměříži v dvaačtyřicátém roce. My jsme totiž měli Komenium, kde byl učitelský ústav. Ale v tom čtyřicátém prvním roce zavřeli našeho ředitele. Pak asi v únoru přišel jeho syn a přinesl zprávu, že je mrtev. Že dostali zprávu, že zemřel. V Brně, ve vězení. Zřejmě byl teda popravený. Nám zrušili ústav a naši učitelé, profesoři, strašně obětaví, jezdili po celém protektorátu, aby nás rozmístili alespoň po částech. Ale pak nás Kroměříž vzala všechny. Dvě třídy, chlapeckou a dívčí. Brali nás tam do rodin, protože jsme neměli kde být. Ale do rodin nás brali z té vlastenecké povinnosti. My jsme s tou přítelkyní, která mě provázela celý život, byly spolu a tam jsme taky maturovaly. A maturovaly jsme tři dny po zavraždění Heydricha. Čili to byla tak napjatá situace. Kantoři nás prosili: ,Proboha, neshlukujte se! Nechoďte se navštěvovat!‘ Tenkrát běda, když tři lidi stáli dohromady. No to víte, že jsme byli nerozumní, že jsme to dělali. Jeli jsme na výlet na Lysou horu. Já se divím, že jsme byli uchráněni.“

„On stále vždycky říkal, že politika je špinavá věc. Už tehdy. Ale byl hluboce vlastenecky založen. Třeba za okupace dělal starostu a strašně ho to trápilo. Ale on byl jediný v Loučanech, který uměl německy. Oni ho prostě ustanovili starostou a tatínek byl z toho strašně nešťastný, protože věděl, že jednou ho ti lidi odsoudí. A taky se tak stalo. Dobře, ale ti lidé nevěděli, co pro ně táta udělal. Pro celou vesnici, pro každého člověka tam. To oni nevěděli.“

„V Loučanech měli Nohavičkovi rodinný dům s obchodními místnostmi. Tchán se kdysi vrátil jako legionář přes Ameriku – bojoval i v bitvě u Bachmače. Tehdy to bylo velice tragické. Jeho otec měl čtyři krásné syny. Nejstarší zemřel doma na zranění z války. Druhý se nevrátil vůbec – nezvěstný. Třetí byl můj tchán Jiří. A poslední Mořic, který byl asi o 12 let mladší než můj otec. Jejich otec, když se Jiří [tchán] nevracel z války, myslel, že je taky nezvěstný. On to neunesl. Odešel dobrovolně. Sám. Mimo tchána tak zůstal jen poslední Mořic. A vždycky říkáme, že to bylo dobře. Protože Mořic zase zemřel v Breslau, kde byl popraven za druhé světové války. Takže z nich zase zůstal naživu jenom můj tchán, kterého potom označili na schůzi MNV. Napsali: 'Až zlikvidujeme J. Nohavičku, tak na jeho statku bude utvořeno JZD.' A tím začalo celé to naše martyrium.“