„Na tato setkání si vzpomínám. Zejména na jednání naší státní tajemnice Helgy Hannes s jejím protějškem zde na MZV v Praze. A vzpomínám si na ně proto, že jsme na začátku probírali otázky, které byly v té době zcela běžné. Odzbrojení, kontrola zbraní, opatření na posílení vzájemné důvěry, všechny ty otázky, které byly v té době na pořadu dne. Bylo zcela normální o těchto věcech přátelsky a tak trochu konstruktivně diskutovat. Ale pak jsme samozřejmě my, tedy státní tajemnice, museli nastolit některé otázky konkrétnějšího charakteru. Například dodržování lidských práv a respektování svobody projevu. A v té době byl, myslím, Václav Havel zatčen. Došlo k nějakým demonstracím a byli tady zatýkáni lidé poměrně brutálním způsobem, ve vaší zemi. Takže naše státní tajemnice vznesla tuto otázku a vyjádřila naději, že úřady nechají tyto demonstrace pokračovat a budou respektovat svobodu projevu a že policie nebude zasahovat. A pokud zasáhne, tak pokojným způsobem. A obvykle se tehdy na takové prohlášení z naší strany reagovalo slovy - dobře, slyšíme, co říkáte, nesouhlasíme s tím, co předkládáte, ale slyšíme, co říkáte. A pak bychom debatu uzavřeli. Ne, to se nestalo. Československý první náměstek ministra otevřel svůj spis a ukázal nám titulní stranu norských novin. A řekl - no, československá policie se má co učit od norské policie, co se týče brutality. A šlo o to, že v té době v Norsku existovala skupina, která se jmenovala Blitz a která obsazovala prázdné domy. Jako to bývalo v té době, v osmdesátých letech. Takže to byli radikálové, okupanti domů. A policie je musela vystěhovat a tito lidé jednali dost fyzicky a přímočaře. Takže tam byly velmi drsné scény, pro Norsko neobvyklé. Někteří z těch mladých lidí a také policisté byli zraněni. Ne moc vážně, ale přece jenom do krve. Samozřejmě se to objevilo v novinách. A pak český náměstek ministra řekne - máme se od norské policie hodně co učit."
„Úřady tedy chtěly Jiřímu Hájkovi a jeho synovi znepříjemnit život. A tak vyvstala otázka příjezdu Jana Hájka do Norska. Kvůli tomu norskému spojení ještě v době války. Takže se objevila otázka pozvání Jana Hájka do Norska na školu architektury. Pracovali jsme na tom dlouho, dlouho. Já jsem psal dopisy jménem našeho premiéra a ministra zahraničí a posílali jsme je jejich protějškům do Prahy nebo jsme je předávali, když jsme měli jednání na různých úrovních. A nakonec po mnoha měsících nebo vlastně několika letech, kdy jsme se pokoušeli přesvědčit úřady, aby Jana Hájka pustily, zapojili se do toho i další lidé, například Willy Brandt, tak nakonec ustoupily. A já si dodnes vzpomínám na den, kdy Jan Hájek a jeho matka přijeli do Osla, už jsem zapomněl, kdy přesně to bylo, ale přišli za mnou a na ministerstvo zahraničních věcí poděkovat. Měli jsme schůzku na ministerstvu zahraničí a bylo to velmi hezké."
„V roce 1968 jsem byl ještě na velvyslanectví v Moskvě. Byl jsem tam rok a půl. A vlastně si vzpomínám, že v srpnu 1968 jsme velmi sledovali, co se u vás děje. Pražské jaro a Alexandra Dubčeka a to všechno jsme sledovali s velkým zájmem. Byl jsem tehdy na velvyslanectví v Moskvě jako velmi mladý úředník. A 20. srpna jsem odcestoval do Varšavy na nějakou misi, na kterou si už nevzpomínám. Z Varšavy jsem se vracel 21. srpna 1968. Přijel jsem na hranici mezi Polskem a Sovětským svazem, do Brest-Litevsku. Kvůli rozdílu v rozchodu kolejí se tam muselo čekat tři, čtyři hodiny, než to všechno vyměnili a tak dále. A tam jsem si všiml, že na nádraží bylo hodně vojáků, sovětských vojáků. Na vojácích v té době nebylo nic zvláštního, ale tihle byli všichni v polních uniformách. Říkal jsem si - proč to? Pochopil jsem to, až když jsem přijel do Moskvy, protože jsem se neodvážil zeptat - proč jste v polní uniformě? To by byla směšná otázka. V Moskvě jsem pochopil, že byli pravděpodobně posláni do Prahy v rámci invaze ze zemí Varšavské smlouvy minus Rumunsko do Československa."
K zahraniční politice patří podpora lidských práv i pomoc konkrétním lidem v nouzi
Norský diplomat Øyvind Nordsletten, někdejší velvyslanec v Kyjevě či Moskvě, se narodil 1. června 1944 v Bryne na jihozápadním pobřeží Norska. Během své kariéry získal zajímavé vazby na Českou republiku. 21. srpna 1968 viděl na dnešní polsko-běloruské hranici shromážděné sovětské vojáky v polní výzbroji, kteří se pravděpodobně chystali s okupačními vojsky do Československa. Na sklonku komunistické éry se účastnil oficiálních jednání s náměstkem československého ministra zahraničí, ale i s disidenty, což tehdy bylo a dodnes je běžnou součástí norské zahraniční politiky. Zásluhy má také na tom, že československé komunistické úřady po několikaletém mezinárodním tlaku umožnily ze země vycestovat Janu Hájkovi. Syn někdejšího ministra zahraničních věcí z roku 1968 a jednoho z prvních mluvčích Charty 77 Jiřího Hájka díky tomu získal v Norsku ochranu a mohl v Oslo vystudovat vysněnou architekturu. Øyvind Nordsletten je velkým zastáncem lidskoprávního aspektu zahraniční politiky.