„Že bychom se tam vypravili, to se nestalo. Ale sám za sebe, protože jsem byl zrovna v Praze něco zařizovat, tedy ne úplně cíleně, jsem zjistil, že je 28. říjen a že se lidé srocují na Staroměstském náměstí. Šel jsem to podpořit, když už jsem tam byl. Tam šlo do tuhého, viděl jsem strašlivé scény. Starou paní tam třískli obuškem přes obličej a krvavou ji odtamtud někdo táhl. Bylo to hodně drsné, používali vodní děla. Přivezl jsem si fialové jelito přes celá záda. Byl jsem rád, že jsem zjistil na vlastní kůži, jak se stát brání.“
„Při téhle debatě a také protože jsem mu věřil, Hanzíkovi, jsem mu řekl: ‚Pane docente…‘ Já jsem mu vždy říkal ‚pane docente‘. Ve skrytu duše jsem cítil, že sice do strany vlezl jako sedmnáctiletý, nahecoval ho k tomu dědeček, který byl anarchista. Chápal jsem, že tam vlezl z prvotního nadšení a pak už nemohl vylézt, protože by přišel o kariéru. Snažil se, podle toho, co říkal, tu a tam někomu pomoct z pozice, kterou ve straně měl. Jak to bylo doopravdy, ví pánbůh, ale já mu věřím. Na nátlak vstoupit do KSČ jsem mu řekl, že jsem měl dědečka, který už bohužel zemřel a kterého jsem měl strašně rád. Byl přesvědčený antifašista a zároveň stejně tak přesvědčený antikomunista. Nemohl bych vstoupit do komunistické strany a pak mu přijít na hrob a podívat se mu do očí.“
„Potom jsme jezdili i s mámou a tátou, nebo oni sami, po kraji a obraceli jsme cedule, ukazatele. Šlo o to, aby královéhradecký rozhlas mohl co nejdéle vysílat. A on pořád vysílal, protože kolony jezdily dokola. Táta tu krajinu znal perfektně, jako fotograf. Vodil je po různých cestách tak, aby to pokaždé byla jiná cesta, ale vždy aby to byl kruh. Potom také psal nějaké letáky, které mu někdo překládal do polštiny, protože tady na Náchodsku byly kolony z Polska, které sem přijely. V Jaroměři stála tanková kolona až do Náchoda. Tam jsme s tátou rozdávali do těch tanků letáky, které informovaly o tom, že tady žádná kontrarevoluce není, že tady je demokratizace normálního socialismu, že není důvod, aby nás osvobozovali, že není od čeho. Z jednoho tanku vylezl důstojník, zřejmě to byl politický důstojník neboli politruk, se samopalem. Samopal odjistil, natáhl, přiložil mi ho k břichu a řekl tátovi: ‚A teď čti ty, nebo to do něho napálím!‘“
„Jména signatářů byla vysílána na Hlase Ameriky. Poslouchali jsme a radovali jsme se, že to podepsali například všichni kameníci z lomu u Hořic. Říkal jsem manželce: ‚Vidíš, kameníci, to je spolehlivá sorta.‘ Samozřejmě jmenovali i mě. Přijelo auto, z něho vylezl předseda národního výboru a tajemnice přes kulturu z okresního výboru. – „K vám domů přijeli?“ – „K nám domů. Já jsem zrovna odléval v ateliéru. Říkal jsem si: ‚To je ta přes kulturu, jestli v tom nebude zakázka...‘ Umyl jsem si ruce od sádry, sešel jsem z ateliéru dolů, kde seděli v obývacím pokoji tihle komunisti a kouřili. Byla tam dusná atmosféra, nejen z kouře. Obořili se na mě: ‚Jak jste nám to mohl udělat? Proč jste to udělal?‘ Ať počítám s tím, že už nikdy nebudu mít žádnou zakázku.“
Petr Novák se narodil 4. května 1957 v Jaroměři do rodiny úředníků, kteří se ve volném čase věnovali fotografování a klasickému zpěvu, vyrůstal tedy v uměleckém prostředí. Jako jedenáctiletý zažil srpnovou okupaci roku 1968 a vzpomíná, jak spolu s rodiči rozdávali letáky polským vojákům. Ve čtrnácti letech se rozhodl stát sochařem a v roce 1972 nastoupil na Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích. Poté odešel do Prahy, kde pracoval jako závozník a pak v kamenické dílně. Roku 1977 se dostal na Akademii výtvarných umění, kterou úspěšně absolvoval roku 1984. Následovala roční povinná vojenská služba na Slovensku, kde dostal za úkol vytvořit Síň tradic. Po vojně se vrátil do rodné Jaroměře, kde založil Klub přátel výtvarného umění. Ve skupině přátel tak pořádal přednášky a výlety za kulturou. Sochařských zakázek měl dostatek a dařilo se mu vyhýbat ideologicky zaměřeným projektům. Dne 28. října 1988 se v Praze účastnil protikomunistické demonstrace. V roce 1989 podepsal provolání Několik vět. Pod vlivem brutálního potlačení studentské manifestace na pražské Národní třídě 17. listopadu spolu s přáteli zorganizovali první demonstraci v Jaroměři, vstoupil do tehdejší Československé strany socialistické. Následně se stal členem porevolučního zastupitelstva v Jaroměři. Brzy poté politiku opustil a věnoval se umění, vytvořil například Pomník padlým koním u Střezetic nebo jezdeckou sochu TGM v Lánech.
