Richard Novák

„Když přišli Sověti v osmašedesátým, tak potom nastala v sedmdesátým ta normalizace a museli jsme všichni k prověrkám. Já jsem byl sólistou opery tady [v Brně], takový uznávaný, bych řekl. A tam byl šéf opery a zástupce stranické organizace. Já jsem nikde nebyl. Byl jsem akorát pasivní člen ROH, jak vždycky šéf říkal – ani ve svazu přítel, nic. No a vždycky se šéf kryl, že říkal: On je pro ten soubor důležitý, on je příkladem pro některé ty lidi, kteří jsou třeba straníci, ale nejsou tak pilní [smích]. A já jsem říkal, víte co, já vás trošku zdržím a vykládal jsem to, co jsem vykládal vám před chvílí. A říkám, ten předseda komise, ten nejdůležitější člověk, říkám, víš Zdeňku, kdo to byl? To byl tvůj tatínek, přísedící předseda strany, to byl tvůj otec. No, tak co ti mám dál říkat. A bylo po ptákách. Takže tam, kde lidi dokážou být ještě lidi, tak se dá něco domluvit. Kde jsou to jenom členové strany, kteří plní rozkazy, které dostanou, tak to je odporné. Já myslím, že nedělalo žádný požitek Gottwaldovi, když Slánského věšeli. Ale dělal to, protože poslouchal a neměl odvahu. Je to morální záležitost. Nemůžu soudil lidi, kteří byli ve straně, protože neznám jejich historii, nevím, co zakusili a jak jim vyhrožovali. Ty metody estébáků byly strašlivé. Já jsem to naštěstí nezažil.“

„Potom jsme zažili takovou noc, kdy oni prchali. Ta silnice, která byla z Dačic na západ, na Jindřichův Hradec, tak tam byly výbuchy a hrozné havárie. Celou noc jsme tam stáli a ráno jsme už viděli, že jedou Rusi z Dačic k Telči, tak jsme se vydali do Dačic a vítali jsme. To vítání pro nás bylo úžasný. To se dá těžko srovnat. Vím, že jsme byli všichni tak rozechvělí! A neviděli jsme ty problémy, které potom přišly s Rusama, ale tehdy to bylo něco úžasnýho.“

„My máme chalupu v Nové Říši a já jsem toho sedmnáctého měl domluvené se zedníkem, že budeme betonovat podlahy na půdě. Ten zedník byl mladej chlapec ze Slavonic a ono do rána bylo dost mrazivo. Já jsem jel pro něj autem a jeho máma říkala, on tady není, on jel do Kláštera za holkou, a protože bylo hrozný počasí, tak mi volal, že tam zůstává do rána. Tak jsem s tou matkou jel do toho Kláštera pro něj. Tak jsme celej den dělali to betonování, já jsem nosil z míchačky ty kýble jemu na půdu. Teď bylo už pět hodin, byli jsme dole na jídle a tam nám řekla ta Svobodná, že je to pořád na Národní třídě. My jsme tam se ženou zůstali do neděle. Teprve v pondělí jsme jeli do Brna a to už se to začínalo mlejt. V divadle se začaly svolávat nějaké schůze, tak jsme pozvali nějakýho toho krajského tajemníka nebo, já nevím, nějakou ženskou. A zkrátka, ti papaláši z divadla, co byli v tom ROH, co byli předáci, taky už nechtěli do toho moc mluvit. Tak přišli za mnou, jestli já bych to řídil. Já bych na to normálně nebyl. Říkal jsem si, tady se ovšem děje věc, to musím u toho být. Bylo plný divadlo a to jsme měli tu schůzi a já jsem dal těm, aby nemohli říci, že jsou přehlušený, oni mohli svoje říct, i když lidi bučeli. Potom na mě někdo volal, to byl šéf. Volal mi jako do portálu, já jsem tam šel a on říkal, že teď hlásili, že vláda dala svoje funkce k dispozici. No a teď já jsem šel zpátky na to pódium a říkám: ‚Právě hlásili v rozhlase, že vláda dala svoje funkce k dispozici!‘ Nastala exploze, strašná exploze, co se dělo v tom divadle. Někdo začal zpívat hymnu, já jsem se přidal a po první frázi jsem nemohl, nemohl jsem zpívat.“

„Ono teda, dneska se říká, jak je to bídný. Ale podívejte se, tehdy ty platy i těch nejlepších sólistů, to byla bída. Nám to nevadilo, poněvadž my jsme to chtěli dělat, a když to bylo možný, nikdo si nevydělal nějak podstatně víc. Tam bylo takový ustanovení, když jsem hostoval někde v divadle, tak jsem mohl dostat honorář třicet procent mé gáže, tedy rozhodující bylo ocenění mateřského divadla. Když jsem zpíval na koncertě, tak to bylo dvacet procent. Takže mně se taky stalo, že jsem zpíval na Pražském jaru s Českou filharmonií a měl jsem těch dvacet procent, takže jsem zpíval za 760 korun. Vedle mě byl německý baryton ze Západu, který zpíval ten večír za sedmdesát tisíc. Nám říkal, nám je to hrozně líto, co máme dělat, my s tím nemůžeme nic dělat.“

„Jakmile byl konec války, kdyby to bylo po nějaké době, ale okamžitě, okamžitě, najednou hned ty lidi cítili, že ten tlak pomine, že ti Němci je už neohrožujou, že to gestapo všudypřítomné tady není. Tak začaly různice. Jednoho dne, asi třetí den po devátým květnu, se objevilo na silnici ze Slavonic takový procesí německých běženců. Několik starců, ale hlavně ženský a děti. Vedla je jedna taková statná žena. Měla bumážku od starosty ze Slavonic. Což byl jistej Augustýn, to byl dříve dělník z cihelny z Vydří. Takže ve Vydří byl známej. Přišli a prokázali se panu převorovi, že je posílá ten Augustýn a že prosí, aby je nechali přespat tam v ambitech a aby je nakrmili, že jdou ještě dál k Jihlavě. A ejhle, co se stalo. Tak dobře, oni byli zubožení, zubožený průvod. Tak naše maminka jim, byla tam táborová kuchyň, navařili jim hrnec polévky, tam je uložili, tam ještě, myslím, nějaký štrozoky tam byly. Byla tam sláma po německých vojácích, kteří byli jako zákopníci ubytovaní v německé škole. Co se stalo? V noci přišli nějací výrostci, mladíci ze vsi, nahoru, že jsou tam Němci, a tuhletu ženu, která je vedla, vytáhli. Vozili ji na vozejku a mlátili ji, zkrátka dokazovali si na ní, jací jsou hrdinové. Bylo to odporný, ty lidi byli ubožáci, nikdo nevěděl, jestli někoho zavraždili nebo dali do plynu. Měli ještě to dobrozdání, ten glejt.“