„Těsnopisný ústav měl jednu typickou vlastnost, že byl úschovnou ne úplně vhodných politických kádrů. Manžel byl toho prototypem – musel být zaměstnán někde, kde to šlo. Pracoval tedy jako kantor v těsnopisném ústavu.“ – „Jak to bylo možné, vysvětlete to...“ – „Protože školil jen dospělé. Někdy se v kurzech objevili i středoškolští studenti, ale to bylo spíše výjimka, hlavně se tam školili dospělí. Tenkrát se mělo za to, dospělé už nelze zkazit.“
„Samozřejmě nás to poznamenalo, že tatínek byl živnostník. Museli jsme to ale nějakým způsobem překonat, abychom se mohli uplatnit. Nemohli jsme moc studovat. Bratranec, který se mnou chodil do třídy, se vyučil automechanikem, a já jsem šla na hospodářskou školu, ale jen na dvouletou. Jednak na jiná studia nebyly peníze a jednak v ulici působili různí uliční důvěrníci a ti dávali k posudkům ze školy dobrozdání. Říkali, že mně dvouletá škola stačí a bratranci že stačí vyučení. Víc že nepotřebujeme.“
„Byl problém v té živnosti, kterou pak znárodnili někdy začátkem 50. let. Auta [z otcovy a strýcovy autodopravy] začlenili do ČSAD, nebo do něčeho podobného, a tatínek a strýc se museli začlenit do normálního pracovního procesu. Tatínek šel do autodružstva, kde pracoval ve skladě jako skladník, a strýc, který byl automechanikem, přešel do dílen do ČVUT a tam pracoval jako strojní zámečník. V dílnách také praktikovali studenti z ČVUT. On tedy v této oblasti pracoval a obsluhoval tam stroje.“
Ing. Ludmila Nováková, roz. Češpivová, se narodila 29. ledna 1941 v Praze do rodiny Františka a Josefy, roz. Trmalové, kteří měli v Praze na Proseku malé hospodářství. Její dětství poznamenala předčasná smrt matky a náročné pracovní podmínky otce živnostníka, který provozoval autodopravu. Ludmila Nováková i přes výborný prospěch nedostala z politických důvodů doporučení ke studiu a mohla se přihlásit jen na dvouletou hospodářskou školu, kterou absolvovala v roce 1957. Poté získala místo ve Státním ústavu těsnopisném, kde pracovala až do jeho zrušení v roce 1999, poslední léta jako jeho ředitelka. Během svého působení v ústavu si Ludmila doplnila vzdělání, složila maturitu a v roce 1967 promovala na Vysoké ekonomické škole. Složila komorní zkoušky a stenografovala v Národním shromáždění. Do svých 70 let se věnovala výuce těsnopisu, psaní na stroji a dalším předmětům. Její vášeň pro těsnopis jí přinesla úspěchy na soutěžích u nás i v zahraničí. Provdala se za stenografa Jiřího Nováka, doktora filosofie, kterého potkala v 60. letech ve Státním ústavu těsnopisném a s nímž má dceru. Ludmila Nováková zůstává aktivní i v pokročilém věku. Stále se účastní zasedání v parlamentu jako stenografka a je předsedkyní Těsnopisného spolku, který se snaží uchovat tento obor pro další generace. V roce 2024 žila v Praze.
