Marie Nováková

„Jak bylo německé obyvatelstvo vystěhované, tak v pohraničí, nebylo ještě Lipno, tady všude byly vesnice, kde bylo třeba po tom odsunu sklízet. Tam jezdívali na brigádu dělníci z velkých měst, třeba z Prahy a podobně. My jsme v tom roce 1946 tam už ty brigády dostali. Zasívali většinou len. A my jsme potom jezdili na náklaďákách ráno, museli jsme se pořádně obléct, nějaký rukavice. Trhali jsme len. Nebo taky jsme vybírali brambory. Ten len, to bylo horší, protože pole byla zarostlá bodláčím, tam se to neprorejvalo, trochu zoralo, zaselo a to hrozně píchalo a dřelo ruce. Tak jsme měli... rodiče mi sehnali kožené rukavice. Jedlo se obyčejně jedno teplé jídlo. To v nějakém tom statku, nějaká paní tam měla velký hrnec polívky. Pamatuju si jednou, jak jsme dostali polévku s kroupama nebo s vločkama a teď jsme na to koukali a oni kromě těch krup tam plavali červi. No protože bůh ví, kde ty kroupy byly, po těch Němcích tam někde zůstaly v nějaké té spíži. Takže vím, že jsme měli velký hlad. Z domova jsme měli slepené dva kousky chleba, protože koupit něco na nějakou velkou svačinu, to nešlo. Po válce pořád ještě byly potraviny... dokonce i látky, těm lístkům se říkalo šaténky. Takže jsme žili poměrně velmi bídně.“