Ján Novenko

„Protože taky se stalo, víte, dvakrát dokonce, že jsme museli pak zasahovat. Prostě přišla, že ju znásilnil a tak dál. No tak ona ho vyprovokovala, víte, objímala ho a já nevím, co všecko, tak to víte, eště mu dávali napit, tak co z toho mohlo být... Pak se dozvěděla, že bude zastřelený, protože to byla smrt, za tyto věci. Jako v armádě byla za to. V Československu přísný zákaz s trestem smrti. (Toho jste byl taky svědkem, že kradli vojáci věci lidem?) My jsme byli velmi přísně hlídáni, ale nezapomeňte, že 2. ukrajinský front měl název ukrajinský podle toho, že kudy jel... ale tam byli všelijací lidi a hlavně ta armáda sestávala ze zločinců, víte, a ti dostali příležitost se vykoupit tím, že budou dobře bojovat a chovat se slušně. No jenže, to víte, jak to chodí. Podívejte se dneska, co všechno se děje. A to je mír. A co tenkrát? Byla válka.“

„(Když vy jste ve Fiľakovu nastoupil na frontu, tak jste dostal mundúr, ale byla vlastně zima. Jak jste chodili oblečení? Měli jste i zimní oblečení? Jak jste přespávali? Jak jste přečkávali rozmary počasí?) Jé, to byly všelijaké věci, ale museli jsme vydržet všecko. Kde se dalo, v domech, protože to nejsme sami. To dělali Němci, to dělali Maďaři, no prostě všeci vojáci. Dokonce kolikrát ti vyhnali lidi z postele a lehli si na jejich místa. No a protože byli aj všelijací lidi, kteří utíkali před frontou a tak dál, tak bylo kdeco zavšivené, tak naši se aj báli do postele lézt, tak radši kolikrát... a co se týká přikrývek, tak zaprvé zimní pláště, že, a kde se dalo, tak se topilo. Můj staršina, se kterým jsem na tom obrázku, ten se o mě musel starat. Jinak jako ze zbraní jsem měl revolver bubínkový, takový jsem měl, potom jsem měl automat a pak jsem dostal pušku, která byla poměrně lehká, dalekonosná a měla i dalekohled. A podle toho, kam jsme šli, jsem se ptal, co jsem měl mít s sebou. A co se týká ten můj civil, to bylo všecko zabalené a my jsme měli přidělené dva nebo tři vozy s koňma a kočíma, kde byly tyto věci uložené. Ale měli jsme i náklaďák, ale to se převážely jiné věci. Tyhle ty věci byly jako stále k pohotovosti. A dokonce jsem byl poučen, když došel protiútok Němců, tak jsem byl poučen: ‚Ivane, kdyby náhodou se stalo, tady na tomto voze jsou různé doklady, je tam aj nádrž benzinu, tak to zapal a všecko, aby shořelo.‘ Jinak jak říkám, mě považovali za to, že jsem osmnáctiletý, a když se přišlo na to, že ne, tak říká: ‚Ne abys to prozradil!‘ Já už ani nevím, jak to bylo, jakým způsobem, jestli v dopise, co mně psal táta, že vzpomněl ‚v mladém tvém věku‘. Ten dopis jsem dostal ještě na Slovensku. Ty dopisy se všecky kontrolovaly. Šak já jsem psal domů taky a potom mně kamarád pomáhal psát, aby tam nebyly věci, o kterých se nesmí... kde jsme. To bylo nejen u nás, to bylo na každé frontě... psát... protože to byly tajné věci.“