Jaroslav Novotný

„To jediný mi nemohli zakázat, že jo, abych posílal. To z hlediska nějaký mezinárodní úmluvy mi nemohli nerespektovat. Samozřejmě mi každou rozbalili a věděli, co tam je a tak. Ještě mě pořád volali na výslechy, a s kým teda komunikujete a tak. Říkám: ,Teď jste si to otevřeli, tak co po mně chcete?‘ Tak samozřejmě, když člověk vyhraje nějakej salon, tak bývá i zvykem, nejen že vám ho pošlou, ale že vás i pozvou, abyste si na vlastní náklady pro něj přijeli. Čili já jsem mohl mít trošinku procestovanej svět, když jsem měl výstavy asi ve víc jak třiceti zemích, ale samozřejmě mě nikdy nikam nepustili. Takže my jsme spolu komunikovali jenom přes tu poštu.“

„Tak svoji poslední reportáž jsem dělal 21. srpna 1969 při výročí okupace. Tenkrát jsem jel dělat do Prahy reportáž samozřejmě jako mnoho věcí předtím, já nevím jako třeba Palachův pohřeb a všechny ty stěžejní věci, který se v těchhle věcech odehrávaly. No, a tu reportáž už jsem nedodělal, protože mě tam sebrali jako jednoho z asi tří tisíc, který nás tenkrát sebrali. Už nás neměli kam nacpat do kriminálů, takže například v té cele, co jsem byl já, cela pro dva lidi, tak nás tam bylo šestnáct, tak jsme si ani nemohli... ani na tu podlahu lehnout bysme se nevešli. Takhle jsme tam pobyli nějakou dobu.“