Marie Obrusníková

„Panenku, co jsem s ní na fotce, mi potom jedna Rusínka [sovětská vojačka] vzala. To si vzpomínám. Když odjížděli, vzala tu panenku. Utíkala jsem za jejich autem a křičela jsem, že panenku chci. Vzala ji a z toho auta vyhodila, protože jsem tak plakala a křičela. Přitom panence upadla hlava. Potom mi ji dal jeden strýc, ale to bylo až dlouho po válce, do Opavy opravit. Tak mi tu panenku spravili. Na to si pamatuji. A maminka měla šicí stroj a byly tam ty rudoarmějky, bylo tam hodně děvčat, a chodily za maminkou a maminka jim šila podprsenky. Přinesly si nějaké plátno, nevím, kde to posbíraly, maminka je měřila a šila jim podprsenky. A teta Šímová měla strojek, kterým dávala náušnice do uší. Měla ho už dávno. Našly ho, protože ho neměla schovaný, a tak musela těm ruským ženám dávat náušnice, které si přinesly. Nevím, kde to posbíraly. Viděly, že všechny máme náušnice, tak je teta těm ruským ženám připichovala.“

„Tatínek byl na vojně u Stalingradu a tam byl těžce raněný. Byl v nemocnicích a potom přišel na doléčení do Opavy. A z té Opavy dostal ještě zdravotní dovolenou. Maminka mezitím porodila toho nejmladšího. Tatínek ho viděl jeden den a musel zase odjet na vojnu. Protože maminka ležela, tak jsem šla tatínka vyprovodit až do Bolatic na nádraží. Jeden bolatický sedlák vezl vojáky, kteří byli na dovolené, na nádraží do Bolatic. Tak jsem jela s tatínkem. A to jsem ho viděla naposledy. Bylo to v prosinci 1944. Maminka potom dostala ještě dopisy, že jede vlakem až do Itálie, a tam v té Itálii potom padl. Tam byl potom pochovaný. A sestřenice z Německa hledala přes Červený kříž a našla jeho hrob. Tak jsme ho tam potom byli navštívit.“