Jaroslav Oliverius

„V těch prvních dnech to táhli studenti. Za to jsem jim byl vděčen a jsem vděčen, že se do toho tak nebojácně pustili. Vždyť dokonce vedoucí naší katedry říkala: ‚Ať si dají pozor, slyšela jsem, že Lidové milice fasují ostré náboje. Ať si ti studenti dají pozor, aby nedošlo ještě k nějakému neštěstí.‘ A to oni si byli vědomi taky, a přesto do toho šli zcela nebojácně. To tedy na našem studentstvu a jejich vedoucích velice oceňuji.“ – Tazatel: „Jaký jste měl k té jejich aktivitě vztah?“ – „Bral jsem to jako jejich aktivitu, která je ale v zájmu nás všech. To jsem si uvědomoval od těch prvních dnů, že oni v zájmu nás všech, vlastně v zájmu celého národa, podnikají tyto akce a že jim jde o to, aby došlo k nějaké radikální změně poměrů. A proto jsem jim samozřejmě taky fandil.“

„Když jsem byl ve druhé třídě, tak otec ztratil práci. Tehdy už byla možnost pracovat v Německu. Přihlásil se tedy s tím, že tam bude pracovat a bude posílat peníze domů. Pracoval tam na dráze a najednou od něj přestaly chodit zprávy. Čtrnáct dnů, tři neděle – nic, žádný dopis, žádná zpráva. Potom táta, když přijel poprvé na dovolenou, tak nám vyprávěl, jak to bylo. Byli v kantýně, bylo tam několik Čechů, kteří tam taky pracovali. Nějak po práci tam tedy seděli a tehdy Německo přepadlo Sovětský svaz, to bylo v červnu 1941. Ti Češi se tam samozřejmě bavili česky a někdo z nich tam řekl: ‚Tak to je konec Německa. Když jdou na Rusy, tak to znamená konec Německa. To prohrajou.‘ Tam zřejmě seděl nějaký Sudeťák, který uměl česky, a šel je udat. Brzy pro ně přišli, všechny je pochytali a odvezli do věznice v Potsdamu.“

Tazatel: „Co si myslíte, že těch čtyřicet let totality udělalo s českou společností?“ – „Velice často se říká, že to lidi hodně pokřivilo, ty generace, které prošly těmi čtyřiceti lety. Nevím...“ – Tazatel: „A vnímáte to pokřivení?“ – „No právě... K nějakému pokřivení určitě došlo. Když se čtyřicet let musíte svým způsobem trochu vždycky schovávat a dávat si pozor, tak v tomto směru ano. Ale že by to tak nějak zásadně změnilo charakter lidí, to si ani nemyslím. I když se to většinou takhle proklamuje. Ale já si to tak nemyslím. Často když slyším různé názory na toto téma, tak si myslím, že se na to někdy i svádějí různé neduhy této společnosti. Ale to je můj osobní názor, asi trochu kacířský.“

„Bylo to velice dramatické. Naproti v domě přes ulici totiž 7. května [1945] vyvedli [němečtí vojáci] muže před dům a všechny je tam postříleli. My jsme byli ve sklepě a 8. května – to jsem měl mimochodem právě dvanácté narozeniny, nejhorší narozeniny v mém životě – najednou slyšíme rány na dveře. Ženy začaly omdlévat a plakat, protože čekaly, že je potká tentýž osud jako den předtím tamty muže odnaproti. Ale naštěstí tedy to dopadlo jinak. Vyvedli je proto, aby je hnali před tanky a vynutili si rozbourání barikád. Tak je tam hnali před tím tankem a začali vyjednávat s velitelem barikády. Bylo uzavřeno příměří na celé odpoledne, takže asi tak za půl hodiny slyšíme zase, jak jdou muži po schodech dolů. Němci sami jim prý řekli: ‚Jestli můžete, evakuujte, ať jste v bezpečí.‘ Tak jsme šli do Vršovic do jedné restaurace. Dali nám tam večeři a říkali: ‚Za nějakou dobu přijedou nákladní auta a dovezou vás do Uhříněvse.‘ Tam jsme spali a najednou slyším v rádiu: ‚Oznamujeme všem Pražanům, že dnes ráno vstoupila vojska Rudé armády na půdu svobodné Prahy.‘ Asi za hodinu se objevily tanky a náklaďáky, jeden náklaďák nám zastavil. Vojáci rozesmátí, přátelští, celí umounění si nás tam posadili, zpívali nám cestou a vezli nás domů do Prahy. Dovezli nás až před dům. A tenhle zážitek v nás zanechal tak hluboký dojem, že já jsem těm Rusům fandil. Co já věděl, co se tam dělo předtím.“

„Pamatuju se, že lidé v našem domě většinou schvalovali únor. Byl to totiž dům, kde bydlely chudší vrstvy. My jsme například měli pokoj a kuchyň a v tom pokoji ještě byla jedna nájemnice.“ – Tazatel: „Jak vaši rodiče brali únor?“ – „Otec se smíšenými pocity, otec byl přece jen politicky vyzrálejší. Matka tak ne, pocházela z venkova z velice chudých poměrů. Ta si myslela, že únor udělá něco dobrého pro chudé vrstvy a pro větší sociální spravedlnost, což tehdy oni taky pořád hlásali. Tehdy nebyly ještě takové zkušenosti, jaké máme my teď. Otec tomu tolik však nevěřil. Pracoval v továrně, ve které hned založili nějaké údernické hnutí, a jednou přišel dost naštvaný z továrny a říkal: ‚Já jsem tam frézoval nějaké ty součástky a teď on [z údernického hnutí] stál se stopkama a měřil mi to, jestli bych to nemohl dělat ještě rychleji.‘ Tak ho to naštvalo, některé ty praktiky se mu už tedy nezdály.“