Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný , Th.D.

„Pan kardinál Tomášek pro mě zejména při zpětném ohledu je ohromným hrdinou za to, co vydržel. Co my jsme věděli jen sem tam někdo. Jak s ním jednali na ministerstvu: ,Pane Tomášek, nemyslete si, že…´ a tak dále. Opravdu ho ponižovali, nechali ho čekat a tak dále. Vůči těm státním úřadům, těm tajemníkům, byl bezmocnej. Když mu prostě nějakej tajemník řekl, že někdo nedostane souhlas, tak ho nedostal. A tak potom, když už jsem byl kněz, jedno z těch úsloví pana kardinála Tomáška bylo: „Právě máme ruce tak.“ A ukazoval ruce svázané, a to měl, to byla pravda. Já souhlasím s tím, co se lze dnes všude možně dočíst, že velkou změnu v něm způsobili v jistých letech Zvěřina a Mádr. Ale to bylo tak už za jiných vnějších podmínek než za upevňování normalizace. Od pouti na Velehradě bylo mnohé jinak. A že mohl něco udělat nebo něco říct jinak, no nevím… Mixa tvrdí, když jsem se s ním jednou bavil už teď za svobody, jak to ten Tomášek mohl vydržet, Mixa říkal: ,To je jednoduchý, pater Pio mu předpověděl, že se dočká svobody, a to ho drželo.‘ Ověřit jsem si to nemohl a nemohu už nikde, ale že na patera Pia držel, to vím z vlastní zkušenosti. A hlavně, kdybychom všichni věděli, jak to potom dopadlo, tak se byli bejvali před tím chovali jinak, v něčem.“

„Téměř na závěr toho roku vojenské služby jsem dostal hvězdu. To byla zase plánovaná hodnost – podporučík. Potom jsem byl na vojenském cvičení. To bylo taky dobrý. V Budějovicích nás tam bylo asi šest ,absíků‘ na ten úvod a jedinej já jsem měl hvězdu. A každý měl teda říct, kde sloužil a co teď dělá… Tak to bylo dobrý, koukaly ty zelený mozky! No a tak, přestože mě major, u kterého jsem sloužil, napsal hrozně blbej posudek, tak absík, který měl službu, mi říká: ,Prosím vás, za tohle vás zavřou.‘ A já říkám: ,Hele, tak to napíšeme tak, že jsem jako úplně blbej a nic neumím.‘ Tak to tam napsali, jak jsem úplně nemožnej. No a pak mě zavolali na vojenskou správu, to byla druhá hvězda.“

"Výchova byla zaprvé náročná, v dobrém slova smyslu, a za druhé, když se na to dívám zpátky, tam byla taková věc, že prostě: ,Když jsi Aleš Opatrný, tak tohle přece dělat budeš a tohle přece dělat nebudeš.´ Ten formační tlak, v dobrém slova smyslu, té širší rodiny, protože my jsme žili v kontaktu s máminejma sestrama a dalšími příbuznými, tak ten formační tlak byl dost značný. A když se vrátím k tomu širokému rozhledu, rodiče byli takoví staromódní netechnický Google – věděli všechno. Já jsem dlouho měl dojem, že oni opravdu vědí všechno. A čeho jsem si pak začal cenit, když mi bylo tak třicet a víc, že měli trpělivost nám to všechno vykládat. Tradovala se potom věta, když jsme tak rádi poslouchali vykládání, že jsem říkal: ,Táto, povídej mi něco o něčem.‘ A on povídal. A co s tou výchovou souviselo a byla to důležitá věc, jak už jsem říkal, ta širší rodina, bratranci a sestřenice, to bylo všechno v podobným duchu, a potom přátelé mých rodičů. Protože mí rodiče měli pár zajímavých, když se na to dnes dívám, přátel, kteří nebyli ve společenském žebříčku kdoví jak kde, ale zase to nebyla žádná lidovka, a před nimi taky člověk potřeboval obstát. Před těma náročnýma vrstevníkama rodičů. A když jsem byl kádrově zlikvidován ze studií, tak mě právě někdo z těchto známých náramně pomohl tím, že mě dal najevo, že ať jsem si teď klidně učedník – soustružník, tak prostě ,Věřím, že to někam dotáhneš‘. To jako v dobrém slova smyslu. Jeden pan doktor, původně Rus, říkal: ,Alešku, ty seš kůň, na kterého já sázím.‘ Což mě tenkrát připadalo jako legrační, a za dalších dvacet třicet let jsem si uvědomil, jak to bylo vlastně důležitý.“