„Pokud se nás nedotýkala nějak ta politika a okupace, tak život probíhal celkem normálně, i když samozřejmě vůbec normální nebyl. Byly tady zejména ke konci války každodenní poplachy, eventuálně i nálety – na Prahu byly dva nálety. To samozřejmě ten život muselo nějak ovlivňovat. Jinak jsme ale klukovské zábavy prožívali naprosto běžně. Dobře si vzpomínám, jaké potíže byly se zásobováním. Jako městské dítě jsem pociťoval určitou újmu. Například si vzpomínám, že pravidelně jsem si na svačinu do školy nosil chleba, pokud to je možné nazývat chlebem. To byla spíš taková pasta, která už druhý den, protože to bylo naplněno vodou, byla naprosto kyselá. A na to jsem zpravidla míval hrušková povidla, která se uvařila v létě a potom jsme je celou zimu požívali. Tuk tenkrát, ten margarín – to se nedá srovnávat s dnešními margaríny typu Ramy a podobných – to byl prakticky nechutný umělý tuk, který se dobře nedal mazat na chleba. Tak jsme měli ta povidla. Vajíčka ve městě naprosto neexistovala. To jenom pokud se výjimečně sehnala nějaká vajíčka načerno. Taky si vzpomínám, že na mě jednou tatínek předepsal… předstíral, že jsem ohrožen tuberkulózou a získal tak, nemýlím-li se, příděl asi sedmi vajíček na měsíc, ze kterých potom ta kuchařka vařila obědy a podobně. Takže tímhle jsme byli ovlivnění. Ale jinak ten život probíhal klukovsky.“
„Znamenalo to jednak poznání toho, co se stalo s naší rodinou za války, a jednak radost z osvobození. Velmi dobře si také vzpomínám na některé události z té těsně porevoluční doby, z nichž některé nebyly vůbec příjemné, ale právě asi proto utkvěly v mé paměti. Když jsem viděl na Uhelném trhu za nohu pověšeného esesáka, který byl upálen v této pozici na kandelábru, dodneška si na to vzpomínám. I různé ponižování německého obyvatelstva. Zřejmě to byl velice drastický zážitek, od kterých vždycky když byl tatínek, tak nás hned odváděl. Abychom těchto zážitků – což jsou zážitky na celý život, to skutečně člověk nezapomene – byli ušetřeni.“
„Takže v podstatě jsem se stal bratrem dvou odešlých spoluobčanů, za což mě pochopitelně perzekuovali. Byl to jeden z důvodů, proč mi například bylo konkrétně uvedeno, že pro emigraci těch dvou bratrů nesmím obhajovat tu kandidaturu. Takže to také ovlivňovalo náš život. Proti našemu domu je taková zeď, která ohraničuje bývalý hřbitov kostela sv. Michala v Opatovické ulici, patří luteránské církvi. A na té zdi byla instalována po odchodu mých bratří kamera, která neustále monitorovala vstup do našeho domu. Vždycky tam stával příslušník Veřejné bezpečnosti v civilu. S nimiž jsme se, když tam stával častěji, přátelsky zdravili. Dělali jsme si z toho všichni legraci, abychom z toho temna nějakým způsobem unikli.“
„Politika v té době v mém životě jako taková nehrála naprosto žádnou roli. Takže třeba Mnichovská dohoda nebo něco takového se mě vůbec netýkalo a nemám na to naprosto žádné vzpomínky. Ale určité události, například zahájení okupace 15. března 1939, na ty se dobře pamatuji, protože jsme byli na nábřeží a pozorovali jsme ta projíždějící německá vojska. Bylo velmi pošmourné počasí – takový sníh s deštěm, jestli si na to dobře vzpomínám. A to jsem vnímal určitě velmi negativně, a proto si na to vzpomínám. Jinak ty události pozdější už byly ovlivněny tou heydrichiádou.“
„Z toho Terezína, kde oni byli přechodně, mi maminka na mou adresu napsala třikrát korespondenční lístek. Já si pamatuji, jak mě tatínek v noci, aby to ti dva mladší bratři nevěděli, vzbudil a psali jsme odpověď. Ona směla dostat německy psaný korespondenční lístek. Myslím ale, že ani jeden z nich nedostala, jak to vyplývá z jejích korespondenčních lístků.“
Jaroslav Ort se narodil 21. listopadu 1931 v Praze jako nejstarší ze tří bratrů. Jeho otec byl lékař a angažoval se v katolické církvi, zatímco matka Ludmila, rozená Sonnevendová, a její rodina se hlásila k církvi pravoslavné. Manželství rodičů bylo rozloučeno a synové zůstali s otcem. Jaroslav Ort i jeho bratři pravidelně navštěvovali matku, která se znovu vdala za Josefa Ryšavého, i dědečka z matčiny strany Jana Sonnevenda. Ten od května 1942 pomáhal skupině parašutistů, kteří vykonali atentát na Reinharda Heydricha. Z rodné Hané zajišťoval jejich zásobování jídlem a také jako předseda sboru starších vyjednal úkryt parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Po rozkrytí sítě pomocníků byli v červnu 1942 matka i dědeček zatčeni. Jana Sonnevenda popravili 4. září 1942. Matka se přes Malou pevnost v Terezíně dostala do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla v říjnu 1942 popravena. Pamětník mohl pokračovat ve studiu na gymnáziu. Sám si vysvětluje to, že se ho represe nedotkly, tím, že otec pracoval jako chirurg a velkou část jeho klientely tvořili Němci. Po válce měl po vzoru otce zájem o studium medicíny. Po peripetiích byl přijat na pražskou lékařskou fakultu a po jejím vystudování byl umístěn na radiologii do Žiliny, kde byl žákem A. Lányiho. Přes své počáteční přání stát se chirurgem se postupně začal specializovat na radiologii a byl přijat na pražskou Radiologickou kliniku VFN, kde poté řadu let působil.
