Ing. Eva Pacovská

„Dva dny jsem chodila na prověrky. Já jsem tehdy už byla na mateřské dovolené. Tak mne vždycky povolali. Všichni už mi říkali paní Pacovská, už mi neříkali soudružko. Já jsem šla k prověrce a tam seděli mí kolegové, kteří mi dříve klepali na rameno a kamarádili se se mnou a najednou proti mně seděli jako prověrková komise. A já jsem jim říkala. Když jsem byla v Praze a viděla jsem rozstřílené muzeum, tak nemohu být pro vstup vojsk. Tím jsem to stvrdila. Ještě druhý den jsem musela na prověrku, jestli je to tak. A já jen opakovala, když jsem viděla muzeum a viděla jsem co se dělo na Václavském náměstí a u Československého rozhlasu, tak nemohu se vstupem vojsk souhlasit. A když jsme jezdili ještě za výrobní správy a viděli jsme tady všude ta vojska ve Stěžerech a všude, když jsme jezdili autem z těch zemědělských družstev a viděli jsme, co tady leželo vojsk, tak jsem říkala, že s tím nemohu souhlasit a musela jsem odejít.“

„Nastoupila jsem na výrobní zemědělskou správu. Tam jsem v roce 1968 šla koupit černou látku na prapor, a tak jsem potom byla propuštěna. Byla jsem jako jediná žena propuštěna, tedy vyhozena ze zemědělské správy." - "Vy jste šla v rámci okupace vojsk koupit černý prapor? A podařilo se Vám ho někde vyvěsit?" - "Ne. Já jsem šla ještě s kamarádkou koupit černou látku. Ta kamarádka tam zůstala. A ten muž, který ten prapor vyvěšoval, tam také zůstal a bylo to na mně, že jsem šla kupovat černý prapor, tak jsem musela opustit zemědělskou výrobní správu. Po té době, co jsem odešla, jsem nemohla najít žádné zaměstnání, a tak jsem šla bývalému řediteli říci, že mám místo, že budu prodávat prádlo. A on řekl: 'Tak to ne,' a dal mi tři tipy, kam mohu nastoupit. A tak jsem tam volala a dostala jsem se na zemědělské stavební sdružení, později Agrostav.“

„My jsme měli potravinové lístky a můj otec jezdil každý víkend nebo jednou za čtrnáct dní do Pertoltic, to bylo složité. Vždycky nám přivezl od babičky velký bochník chleba. Vím, že jsme na něj čekali u Vršovického nádraží a on nám to vždycky přehodil, protože tam byly německé kontroly a braly nějaké zásoby. Tak jsme čekaly s maminkou vždycky, aby nám tatínek přes plot přehodil ten bochník chleba. Můj otec byl zásadový. Když byl na Ministerstvu zemědělství a někdo by mu něco přinesl, jako nějakou pozornost... třeba jednou si vzpomínám, že k nám přišel nějaký sedlák a přinesl nám husu. My s maminkou jsme byly šťastné, že se budeme mít dobře, ale otec nepřijal a musel si to vzít zpátky. Otec byl zásadový. Nic nikdy od nikoho nevzal.“

„Můj největší zážitek z války byl 14. únor 1945 – nálet na Prahu. Protože jsme bydleli ve Vršovicích, tak tam byl zrovna zásah do Botiče a my jsme se šli na to potom podívat. Dům vedle nás byl vybombardován až do sklepa. Vím, že po tom náletu jsme se šly podívat s mojí maminkou. Byl krásný únorový den, byly ještě zbytky sněhu a čekaly jsme až do odpoledne, kdy tatínek z Tišnova z Ministerstva zemědělství přišel za námi, protože nevěděl, co se s námi stalo. A tak jsme se zase šťastně sešli." - "Takže ten nálet byl ráno?" - "Ten nálet byl v poledne. To vím, že jsme byly doma, začala houkat siréna a začali houkat, abychom šli do sklepa a my jsme bydleli ve třetím patře a moje maminka si ještě zouvala boty a už jsme šly a už se sypalo sklo, než jsme došly do sklepa. To bylo kolem poledne nebo přímo v poledne.“