„Zatelefonoval mi můj bratr, bylo to po upálení Zajíce, který byl absolventem nebo chodil do průmyslové školy, do střední, jestli bych mohla udělat akutně rychlé vyšetření studentky gymnázia, která se jim zhroutila. Přišla v doprovodu bohoslovce Víta, který držel hladovku na Václavském náměstí u svatého Václava. Byla to studentka gymnázia, která byla vytipována jako třetí pochodeň.“
„Prostě sedm let války, té druhé světové, v tom ponížení… My jsme to brali jako ponížení. Moje maminka byla vždycky uplakaná, když já jsem se vrátila z té českobrodské školy domů na oběd. Prostě nevím, jak bych vám to blíž vysvětlila. My jsme utekli. Pro mě to byl útěk nedobrovolný a pro nic za nic, v tom osmatřicátém roce.“
„Přišel Mnichov, nastala demobilizace a tatínek přijel a vlastně už se ani nemohl převléci z uniformy záložního důstojníka a ujížděli jsme odsud do Čech, kde měl tatínek ještě svoji matku. Ta žila u Nové Paky, a tam jsme tedy utíkali. A tatínek byl v uniformě a já si vzpomínám, že ten útěk byl velmi dramatický. Maminka s tatínkem tady zajišťovali ještě nějaké stěhování z toho domu, vzali nás ve vesnici v Jedlí, sehnal se nějaký šofér s autem, který nás zavezl do Zábřehu, abychom mohli odjet. Tatínek nebyl schopen se převléci z té uniformy a my jsme posledním nekontrolovaným vlakem, který byl úplně přeplněný – my jsme stáli s mými rodiči a s bratrem na posledních schůdcích na takových starých vagonech, otevřené plato to bylo. To byl poslední vlak, který Němci ještě nekontrolovali, a odjeli jsme do Čech, k té Nové Pace.“
MUDr. Blanka Pálková, rozená Medlíková, se narodila 16. října roku 1931 v Šumperku do učitelské rodiny. Vyrůstala v české čtvrti města, jehož obyvatelstvo bylo většinově německé. Od útlého dětství vnímala napjaté vztahy mezi Čechy a Němci a posléze se stala svědkem nešťastných osudů některých židovských rodin. Po uzavření mnichovské dohody byl Šumperk jakožto součást Sudet odstoupen hitlerovskému Německu. To pro rodinu pamětnice znamenalo útěk do středních Čech. Usadili se v Českém Brodě na Kolínsku, kde přečkali válečná léta, která vnímala jako dobu latentní depresivní atmosféry plné strachu a beznaděje. Po skončení války se rodina navrátila do Šumperka. Nastěhovali se do svého původního domu, v němž mezitím bydlela německá rodina, která však byla brzy odsunuta. Na počátku padesátých let pamětnice vystudovala medicínu a pracovala v oblasti pediatrie a dětské psychiatrie. Patřila k reformním komunistům a za své názory byla během normalizačních prověrek vyloučena z KSČ. Až do důchodového věku pracovala jako lékařka. V roce 2023 bydlela ve svém rodném domě v Šumperku. Zemřela 11. srpna 2024.
