Šimon Pánek

„My jsme ještě pořád k tomu dělali trochu novinařinu, váleční novináři téměř neexistovali. Pamatuji si na jednu příhodu, kdy jsem s kamerou na rameni, poté, co jsme předali tu pomoc, vyrazil točit do válečného Sarajeva, mimo jiné na nově vzniklý městský hřbitov, který vznikl uprostřed města na fotbalovém stadionu, protože nebylo kam ty mrtvé pohřbívat. Původní hřbitovy byly na kraji města, často na kopcích nad Sarajevem, které byly ještě víc ostřelované, ještě víc rizikové než centrální město. Takže místní začali kopat hroby na fotbalovém hřišti, odstranili branky a ukládali mrtvé. Vydal jsem se tam s tím, že budu natáčet. Kopali tam hrobníci, byl to samozřejmě silný symbol. Jak jsem tam přišel s kamerou, slyšel jsem najednou, co člověk nezná, ale uvědomí si, že to je ono: jak mi sviští kulka několik metrů okolo hlavy. Ostřelovač mě viděl, jak tam natáčím, a zaměřil mě. Novináři byli hodně na mušce paramilitárních jednotek Radovana Karadžiče, které obléhaly Sarajevo - protože informovali, co se tam děje, a ovlivňovali veřejné mínění v Evropě. Aniž bych to někdy předtím zažil, uvědomil jsem si, jaké to je, když člověku sviští kulka kolem hlavy. Bylo to několik metrů, ale i tak, kdybych se stal úspěšným terčem, byl bych pravděpodobně po smrti, protože ty ostřelovačské zbraně jsou dost účinné. Vzápětí další kulka a další. Tak jsem skočil do čerstvě vykopaného hrobu. Kamera pořád jela, později na ní byly záběry toho bláta. Tam jsem ležel a klepal jsem se. Po nějaké době jsem sebral odvahu, drapnul kameru a odběhl za nějaké domy.“

„V těch prvních dvou třech dnech, kdy začalo existovat jakési centrální stávkové centrum, což bylo od pondělí dvacátého listopadu na katedře režie DAMU, v Řetězové ulici, se samozřejmě velmi rychle rozkřiklo, že to je ,to’ centrum. Lidé chodili na jednotlivé fakulty, vyjadřovali podporu, nosili jídlo, ptali se, co mohou udělat. Tak taky to naše centrum, kde jsme se sešli zpočátku spontánně, později i s nějakým mandátem, se stalo koordinačním centrem té stávky. Zejména druhý den se tam začaly scházet velmi varující zprávy o pohybech policejních aut, antonů, policejních jednotek a autobusů s milicionáři, kteří byli sváženi ze vzdálenějších koutů republiky. Volali nám to různí lidé, např. pražští taxikáři, kteří začali fungovat jako informační síť. Pamatuju si to úterý [21. listopadu], které bylo skutečně tenzní, plné stresu. Já jsem typ, že když se něco stane, už nepřemýšlím o rizicích. Už to jede. Ale byli tam lidé, kteří to prožívali hůř. Ta Řetězová [budova DAMU] navíc v té době byla v opravě, kolem našich oken bylo všude lešení, které taky nepřispívalo k pocitu jistoty. Jednu chvíli to bylo na hranici paniky, jestli to neopustit, neutéct. Tehdy si vzal slovo Martin Klíma, matematik a fyzik, velmi analytický člověk, který čtyři dny předtím pronesl burcující projev na Albertově, který končil slovy, že ,poroba je horší než smrt'. Martin Klíma klidným hlasem řekl: 'Podívejte, my jsme svolali demonstraci na Albertov, pak jsme tam vystoupili, pak jsme vyhlásili stávku, teď tady jsme ve stávkovém centru, všichni jsme známí na svých fakultách. Pokud se něco stane, stejně si pro nás zítra nebo pozítří někam přijdou. Opouštět toto místo určitě nemá smysl.' Tím uklidnil atmosféru v tom studentském stávkovém centru. Sedli jsme si a sepsali jsme prohlášení - dnes to zní úsměvně - ,prohlášení ke všem vládám světa a OSN’ -, které volalo po tom, že tu probíhají nenásilné demonstrace, že nechceme násilí. S tímto prohlášením dva lidé odjeli na dvě klíčové ambasády - na americkou a sovětskou. Na americké se málem ani nedostal přes recepci. Na sovětskou jel můj kolega z přírodovědy, Radan Haluzík. Pozdě v noci se dostal k prvnímu nebo druhému tajemníkovi sovětské ambasády a nad ránem přivezl do Řětězové vzkaz: ,Nebojte se, krveprolití nebude.’ To pro nás byla dobrá zpráva, protože jsme se báli, kam až může KSČ zajít. I když ty demonstrace byly velké a ten pocit, že by si to troufli..., nevím.“

„Tehdy přišel někdo s nápadem udělat studentskou demonstraci. Nevím, kdo - já to určitě nebyl - vymyslel datum sedmnáctého listopadu, jako určitý fígl, datum, které komunisté propagovali, vraceli se k vraždě Jana Opletala, k nacistickému potlačení studentských demonstrací roku 1939, k uzavření vysokých škol. Z toho sedmnáctého listopadu udělali Mezinárodní den studentstva. Tady v Praze sídlil i Mezinárodní svaz studentstva, organizace napojená na komunistické státy a rozvojové země, svým způsobem alternativní struktura ke studentským organizacím v západní Evropě, vytvořená účelově, která nejspíš měla napojení na radikální skupiny spojené i s ozbrojenými útoky. Kdoví, jakou měla historii. Ale to datum posloužilo. Říkali jsme si, že komunistům se to bude hůř rozhánět a hůř na to útočit, když to bude jednak studentská demonstrace, a jednak v toto symbolické datum. To bylo vymyšleno, a asi deset dní dva týdny před tím sedmnáctým listopadem přišel zástupce městské vysokoškolské rady, vyslaný a instruovaný zjevně komunistickou buňkou v Praze, do bytu Bendových, s návrhem: když necháte vystoupit na Albertově naše představitele, zařídíme, aby demonstrace byla povolená. Tam došlo k hezkému konfliktu mezi pragmatiky a idealisty v rámci Stuhy. Idealisté říkali: ,S ďáblem nic, nelze se s ním domlouvat,' ale pragmatici nakonec převážili, takže došlo k jakési dohodě a ta demonstrace skutečně byla povolena - což byl game changer. Jít na povolenou demonstraci představovalo menší riziko a navíc povolenou demonstraci bylo možné veřejně propagovat. Tehdy nebyl Facebook, nebyl internet, nebyly anonymní způsoby propagace. Telefony byly odposlouchávány. Jediná možnost byla říct si ty věci mezi sebou. Člověk měl obavu, komu to může říci, komu ne. Najednou s tím, že ta demonstrace je povolená, bylo možné otevřeně a bezpečně na fakultách, na kolejích, na chodbách vyvěsit plakáty - přijďte v pátek sedmnáctého listopadu, vezměte s sebou svíčku a květinu. Jednak ta propagace. To všichni víme, že pokud chceme, aby něco bylo úspěšné, informace o tom musíme dostat k lidem. Když jsou to viditelné plakáty na chodbách, je to něco jiného, než když si to lidé říkají mezi sebou. A určitě i ten druhý faktor, že to je povolené. Myslím, že mnoho mladých lidí si to přeložilo: ,Neriskuju, že mě vyhodí ze školy. Je to povolená demonstrace, navíc na Albertově, uprostřed univerzitního městečka. Tak tam půjdu.’“

„Já bych ani neřekl, že to bylo nové. Když si vzpomenu na ty roky předtím, přinejmenším v Somálsku, kde jsme kdysi začínali, klíčová byla návštěva u místního warlorda, který nám dal zelenou: ano, my tady můžeme pomáhat. Když si vzpomenu na Bosnu a Hercegovinu, tak ta různá jednání s různými ozbrojenými jednotkami a jejich povolení k průjezdu - to byla normální součást práce. Vyjednávat s někým, kdo má přes rameno kalašnikov, a začít tím, že mu člověk nabídne cigaretu, anebo jej správně osloví, třeba srbsky, chorvatsky. Dá si pozor na ty jazykové nuance. V Afghánistánu je třeba se chovat dostatečně uctivě a přitom sebevědomě, najít si způsob, jak komunikovat, připomenout potřeby lidí, správně pozdravit a tak dále. To vlastně při práci v živých ozbrojených konfliktech nebo v těsně pokonfliktních oblastech je součást práce humanitárních organizací - najít způsob, jak vyjít s těmi, kdo mají zbraně. V Afghánistánu v té chvíli prakticky neexistovala civilní správa. Skutečnou správu věcí veřejných, včetně výběru daní, bezpečnosti na cestách, dokonce v některých místech distribuce pomoci - to vše drželi v ruce ti velitelé. Ne nutně ti nejnižší, ale ti vyšší výrazní velitelé na severu, Ustad Atta nebo [Abdul Rashid] Dostum v sobě slučovali civilní i vojenskou správu v té době. Bylo nutné s nimi jednat.“

„Já se jmenuji Šimon Pánek. Narodil jsem se koncem prosince 1967 v Praze otci, který byl politický vězeň padesátých let, pak částečně rehabilitován v šedesátém osmém. Dědeček byl legionář, který prošel celou tu cestu do Vladivostoku a následně před válkou vstoupil do strany. Byl předválečným členem strany. Otec vždycky říkával, že zatímco on spolu s dalšími studenty podporoval prezidenta Beneše, tak jeho táta vyhazoval čepici na Staroměstském náměstí. Takže ty cesty se velmi rozdělily. Otec, kterému se v padesátém třetím podařilo utéci z lágru, tak zatímco se skrýval v Praze, tak se setkával jenom s maminkou a jeho otec, čili můj děda, se o tom nesměl dozvědět.“

„Je spousta lidí a míst na světě, kde se mají daleko hůř než my. My máme štěstí, že se máme dobře. Tak bychom se měli aspoň malým kouskem dělit a nezapomínat na lidi, kteří se mají špatně. Byť jako Česká republika, česká společnost nemůžeme vyřešit moc, ale můžeme pomoct třeba desetitisícům nebo statisícům lidí na světě mít lepší šanci na život, a to je velká neměnná hodnota, která je nakonec v každém náboženství. Když začneme Talmudem: ,Kdo zachránil jeden lidský život, zachránil celý svět.‘ A tak to je! Nám se daří díky podpoře české společnosti zachraňovat životy nebo kvalitu života lidem po světě.“

„Já jsem vlastně žil docela dobrý, šťastný a naplněný život. Řekl bych, že jsem tu konfrontaci s tím režimem, tedy jednak bych řekl, že mě k tomu nepřímo nabádal můj otec – nekonfrontuj se do té doby, dokud něco budeš. Což byla, jak jsem později zjistil, i rada už v osmdesátých letech lidí kolem Charty – nejděte do toho extrémně brzo, běžte na ty vysoké školy, to jsem ale nevěděl. Já jsem vlastně nikdy nepřemýšlel, jestli mám, nebo nemám až třeba do roku 1989 podepsat, nebo nepodepsat Chartu 77. Já si prostě žiju nějaký život v rámci toho, co mi ten život umožňuje, říkám do jisté míry na rovinu, co si myslím, hledám tam nějaké skuliny.“