„Tam v tom klášteře byl lazaret, který souvisel s tou nemocnicí na Karláku a byl tam internát německých sester. A ten to dostal. Tam bylo hodně mrtvých sester. Furt v hlavě mám tu jednu sestru, jak byla nacpaná pod umyvadlem, mrtvá. (…) To z hlavy prostě neodejde.“
„Já jsem dostal vojenskou flintu, kterou jsem nikdy v životě neviděl, a neuměl jsem z ní vůbec střílet. A udělali z nás strážní oddíly, aby Rusové, když přijeli do Prahy, si mohli odpočinout a nemuseli v noci hlídat ty své ubikace po kasárnách. Tak jsem (…) několikrát sloužil v kbelských kasárnách. (…) To jsem měl obrovský strach, to se vám přiznám, protože střílet jsem neuměl a říkalo se, že tam jsou němečtí esesáci rozlezlí po čimickém háji. Tam jsem byl dvě noci. Po dvou hodinách se chodilo – každý měl 50 metrů plotu, který hlídal.“
„Protože jsem už byl inženýr a ještě PTP nebyly (…), tak mě dali do Košic, abych to měl z Prahy hodně blízko, ke koňským dělostřelcům ke koním. Já, rodilý Pražák, který v životě žádné takové neviděl, a tam jsem byl dva měsíce. To byly nejhorší dva měsíce v mém životě. Tam jsem se cítil tak ponížený, to bylo takové utrpení, to bylo hrozné. Neumíte si představit, co byla služba u koní v noci. Takový dřevěný šoufek musel být a byli na dvacet koní dva a museli furt hlídat, jestli některý ten kůň nemočí. A když močí, tak okamžitě s tím šoufkem chytat tu moč, aby pod sebou neměl mokro. (…) Strašné.“
„K nám do baráku se dostali ve čtyři ráno, to byl konec května, čili už se rozednívalo. Do baráku přišli čtyři. Dva šli od suterénu nahoru a dva šli od čtvrtého patra dolů. Každý byt prohledali, sáhli do každého šuplíku, u každé knihovny sáhli za knihy, všude. My jsme byli tři – já, matka, otec a museli jsme s nimi být v pyžamech v jedné místnosti, zrovna tam, kde byli oni (…). Byli tam nejmíň půl až tři čtvrtě hodiny, než ty tři pokoje prohledali. (…) Ale nerozhazovali nic. Jenom to prohlíželi a probírali.“
Miloš Panýr se narodil 30. března 1926 v Praze. Otec byl stavitel a založil si vlastní firmu, matka v ní pracovala jako účetní a rodina bydlela v Kandrtově ulici v Praze Libni. Po atentátu na Heydricha proběhla v bytě Panýrových domovní prohlídka nacistickými bezpečnostními složkami. Po dokončení septimy byl Miloš totálně nasazen do polovojenské organizace Luftschutz a během náletů měl za úkol hledat oběti a pomáhat s jejich vyprošťováním. Na konci války byl přeřazen do strážního oddílu a se zbraní v ruce musel hlídat kbelská kasárna. Po skončení války absolvoval ve zrychleném režimu oktávu a 1. října nastoupil na ČVUT na obor architektura a pozemní stavitelství. Po únoru 1948 byla otci stavitelská firma znárodněna. V roce 1950 byl Miloš Panýr předvolán k vojenské službě u koňských dělostřelců v Košicích, kde prožil jedno z nejhorších období svého života. O rok později byl odveden k Pomocným technickým praporům (PTP) do Mostu a následně do Žatce. Svůj profesní život strávil jako projektant v Chemoprojektu, kde projektoval např. Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Roku 1957 získal jeho tým Řád práce. Do KSČ vstoupil pod nátlakem kolegů, v rámci normalizačních čistek po roce 1968 stranu opustil a od té doby nemohl vykonávat žádnou vedoucí funkci, v oboru ale zůstal.
