Viktor Parkán

„Takovým iniciačním momentem pro mě bylo, když jsem dostal do ruky otevřený dopis Václava Havla Husákovi. Myslím, že to bylo všechno propojené, co dostával člověk ke čtení, když se dostal k nějakému samizdatu. A vytvořil si nějaký svůj názor. To už se mi potom nechtělo se toho zříkat, neviděl jsem důvod. Potvrdilo se mi to potom, protože když mi spousta lidí říkala: ‚Ty jsi blázen, vždyť to je nebezpečné.‘ Ta svoboda, vnitřní, kterou máte, je nenahraditelná. Teď ještě ve spojení s tím, že se znáte s bezvadnými lidmi, kteří jsou vám ochotní pomoci, jsou přátelští a jsou vaše krevní skupina. Samozřejmě, když člověk není úplný šílenec, tak se bojí, když ho vezou na výslech. Nevíte, jestli se vrátíte za dvě hodiny, za dva dny nebo jestli se vrátíte za pár let.“

„Měli jsme takový velikánský stůl, ještě ho máme tady v Lukově, a v tom bylo šuple a v tom šupleti jsme měli různé věci, ale prostě taky nějaké tiskoviny a tak dále. A já nevím už z jakého důvodu, ale už byli v bytě a já jsem do toho šuplete buď pro něco šel, nebo jsem tam něco dával, a když jsem ho zavíral, tak mi došlo: ,Ty jo.‘ Protože ono nebylo vůbec vidět, takže samozřejmě každý pečlivý policajt se musí podívat, jestli tam není šuple nebo něco. Oni ho neotevřeli za celou dobu. Tam byly nějaké informace o Chartě a já nevím co, ale neotevřeli. Přitom já jsem ho před nimi otevřel, já jim ukázal, že tam šuple je. A oni na to zapomněli nebo co.“

„Když jsme se tam začali stěhovat, tak se tam najednou objevilo osobní auto a z toho vystoupili dva civilisti. Já byl zrovna v domě v prvním patře, kam jsem dával nějaké věci. Najednou vidím, jak cpou moji ženu do auta a odjíždějí. Já jsem byl úplně jak opařený. Tak jsem si říkal, že to samozřejmě je StB. Nikomu se nikdo nepředstavil, nikomu nikdo nic neřekl. Sedl jsem do auta a jel jsem do Litoměřic a teď jsem nevěděl, kam jako, tak první, úplně hloupej nápad bylo, že jsem jel k vazbě. Zjistil jsem, kde tam je vazba ještě dodneška. No, tak tam říkali... prostě mi vysvětlili, že na to musí být příkaz a podobně. Tak jsem si pak říkal, že ji asi vezou na výslech, tak jsem sháněl, kde je nějaká policie, kde by mohla být Státní bezpečnost. Nakonec jsem se toho dobral, a když jsem přišel k tomu domu a chtěl jsem jít po těch schodech, tak Petra právě vycházela a s ní ten jeden estébák.“

„Vašek Havel měl doma počítač, na kterým psal, a chtěl ho převézt na Hrádeček, tak jsme se domluvili, že my jedeme přes Prahu. A počítač, tenkrát to nebyl notebook, že jo, který si dáte podpaží, ale prostě to byl monitor jako hrom a k tomu ten počítač. Že ho prostě vyzvedneme na nábřeží a vezmeme ho tam. Jenže samozřejmě policie to měla z odposlechu, takže my jsme naložili v Praze počítač a jeli jsme na Hrádeček. No, a já nevím, dvacet kilometrů před Hrádečkem nás zastavili policajti a odvezli nás do Trutnova na policii. ,A co prý vezeme?‘ Já jsem jim říkal, že do toho jim nic není, co vezeme. A oni věděli, co tam je, a chtěli, abychom jim ten počítač prostě dali. My jsme jimi byli vlastně zatčení někdy odpoledne asi kolem čtvrté hodiny nebo páté, protože jsme chtěli být včas na večírku. Nicméně jsme na policii strávili dobu asi do půl druhý a nedostali to z nás.“

„Bylo to i svým způsobem jednodušší. Tady byl nepřítel a byl jasnej. Dnes je nepřátelských lákadel mnoho. Mají to těžké, ti mladí lidé. Toho konzumu kolem je tak strašně moc, že o tom třeba ani nepřemýšlí, že je to zlákalo a že to je špatně.“