Marianne Pasetti-Svoboda
* 1927
-
„Starostou v Lokti byl doktor Klapka. Ten byl taky moc milý. Z ničeho nic zavřeli chudinku babičku a uvěznili ji na hradě v kasematech. Ona ani nevěděla, proč ji zavřeli. Maminka si přes pana Klapku sehnala advokáta. Dozvěděli jsme se, že důvodem zatčení bylo to, že se babička vyhnula v Praze internování Němců, když odešla do Lokte. Advokát pro ni nemohl nic udělat. Babička ale vzkázala, že s ní zacházejí dobře. Jednoho dne, to už jsem pracovala na okrese, přišel na náš úřad policejní ředitel. Ptal se mě: ‚Jak se vede babičce?‛ A já na to: ‚Ale, pane řediteli, to Vy přece musíte vědět líp.‛ A začala jsem brečet. On mi pak řekl, ať si babičku odvedu. Vypsal mi propouštěcí průkaz a já jsem hned běžela nahoru. Byly tam takový těžký vrata, na který jsem zabouchala, a říkám: ‚Prosím, já si jdu pro babičku.‛ Mladej strážník u vrat říká: ‚Babička už tady není! Odvezli jsme ji do Chebu!‛ Tak jsem začala zase brečet. On mi řekl, ať chvíli počkám, a nakonec mi ji přivedl.“
-
„V Doksech se chovali dobře. Žádné takové ty hrozné věci, o kterých jsme slyšeli, se tady neděly. Jednou v noci bouchal někdo na dveře našeho domu. Maminka se hned roztřásla. Mě poslala na půdu a ona s mým patnáctiletým bratrem šli otevřít. Tam stál ruský voják a říkal jen ‚колбаса! колбаса!‛ Maminka nevěděla, že to znamená klobása, ale mluvila na něj česky a asi proto se nic nestalo. Pak přišel důstojník a vysvětlil jí, že po ní chtějí, aby ohřála klobásu, aby byla teplá. Pak přišel s vodkou a maminka a bratr museli pít. Oba pili jako blázni, aby na ty dva vojáky zbylo co nejmíň a aby ta láhev byla konečně prázdná. Důstojník se pak svalil na kanape a usnul. Bratr ho celou noc hlídal, ale nic se nestalo. Ten se vyspal a zase šel.“
-
„V době, kdy byl protektorát, tak mezi Doksy a Prahou existovala na dráze taková hranice. Maminka se několikrát, když cestovala do Prahy, potkala s jednou českou paní a ta ji prosila, aby maminka propašovala její kufr s potravinami. Maminka to samozřejmě ráda dělala. Na konci války tahle paní mamince dala potvrzení, že se chovala dobře. Maminka pak díky tomu mohla po válce jezdit vlakem, což bylo jinak Němcům zakázáno.“
-
„Já jsem se narodila v Praze. Celá moje rodina pocházela z Prahy. Byli to Němci, ale všichni uměli samozřejmě česky. Když jsem byla malá, tak jsem se nejdřív učila česky. Myslím, že akcent mám dodnes spíše český.“
-
„Maminka stále říkala: ‚Já jsem Rakušanka! Já nejsem ani Češka, ani Němka. Já jsem prostě Rakušanka.‛ A já to chápu, ona vyrostla v jiném státě. Ale měli byste vědět, že my jsme milovali prezidenta Masaryka. Když zemřel, sledovali jsme jeho pohřeb v novinách i v rádiu a velmi jsme brečeli. Opravdu jsme ho milovali. Zato Beneše ne, toho jsme rádi neměli, protože on byl proti Němcům – od začátku byl proti Němcům.“
-
Celé nahrávky
-
Německo?, 02.05.2011
(audio)
délka: 01:03:49
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Velkou roli hrálo to, že jsem uměla česky. To mi kolikrát zachránilo život
Marianne Pasetti-Svobodová se narodila v roce 1927. Pochází z bohaté katolické rodiny pražských Němců. Otec byl obchodníkem, matka byla v domácnosti. Marianne je starší ze dvou sourozenců. Jméno Pasetti má po svém manželovi, který je původem z Itálie. Rodina byla plně bilingvní a pro děti nebyl žádný problém používat češtinu i němčinu rovnocenně. Právě znalost češtiny ji několikrát (především těsně po druhé světové válce) ulehčila nebo přímo zachránila život. Po rozvodu rodičů v roce 1935 se matka s dětmi přestěhovala do Doks. Ani jeden z rodičů se nerozhodl pro vstup do NSDAP, ale děti musely navštěvovat Hitlerjugend. Maminka během války pomáhala jedné Češce při pašování potravin. Dobrozdání od dotyčné osoby celé rodině po válce značně ulehčilo život. Otec padl v roce 1945 ve Slezsku. V květnu roku 1946 se matka rozhodla pro odchod do Německa. Marianne tam pracovala jako překladatelka pro televizi. Do České republiky se poprvé podívala rok po sametové revoluci v roce 1989.