Jiří Pavlíček

„My jsme tenkrát jezdili k faráři Zdeňku Bártovi do Chotiněvsi, tam byly tzv. Pondělky, každé první pondělí v měsíci. Tam jsem měl kliku, že jsem se seznámil s křesťanským disentem, jezdil tam Syrovátka, Míla Vašina a spousta dalších. A lékařka Zorka Bártová vždycky upekla rohlíčky, chleba a udělala dobré saláty. A tohle pokračovalo vždycky do rána, kdy jsme odjeli domů. Tenkrát jsem tam přivedl Václava Havla. Měl tam přijít Vláďa Mlynář a já jsem mu říkal, že přivedu Havla. Tak jsem šel k němu na nábřeží a požádal jsem ho, jestli by jednou nepřijel také do té Chotiněvsi. On to znal, tenkrát tam měl Viktor Parkán svůj squat a Havel za nimi do té komunity jezdil. A shodou náhod tam přijel i Vláďa Mlynář. Pořádala se tam panelová diskuse. Tenkrát byla Zorka Bártová těhotná, takže byl absolutní zákaz kouření. Ale tos neviděl, co to s Havlem jako vášnivým kuřákem dělalo. Proplétal ruce mezi nohy, div si nedal nohy za krk, jak měl od kouření absťák. Nakonec mu to povolili a on si zapálil. To mě naštval.“

„Tahle kniha, resp. brožura, kterou sepsal Karel Srp, předseda Jazzové sekce, se mi dostala do rukou hodně po roce 1989. Chodil jsem po antikvariátech a vytáhl jsem ji z toho šteláře, že se podívám, kdo tam všechno je. A objevil jsem tam mezi těmi 196 i svoje jméno. Byl tam od Václava Havla, přes Václava Bendu, přes Petra Uhla i Heřman Chromý a Marcela Chromá. Byli jsme tam všichni. Seznam se situoval do února 1989. Kdyby pokračovaly nepokoje, komunisté by vyhlásili stanné právo a těch 196 jmen by pozavírali. Byla tam čtyři barevná označení – jedni by byli internovaní v nějakém koncentráku, další by postavili do místnosti, na krk oprátku, pod nimi asi třicet centimetrů prostoru přikrytého podlahou. K tomu aktu mělo dojít tak, že by se podlaha otevřela a ty by ses houpal na té oprátce. Nebylo specifikováno, kdo byl pro tenhle akt určený. A teď je otázka, jestli bylo lepší umřít hned oběšením anebo v koncentráku pozvolnou a daleko krutější smrtí?“ Pozn. editorky: seznam byl publikován v knize „Výjimečné stavy – povolání Jazzová sekce“, vydané roku 1994 nakladatelstvím Pragma.

„Nezávislé mírové sdružení – to jsme pořádali docela masové mítinky na Letné. Ale já tam nikdy nebyl, oni si pro mě vždycky předtím přišli buď domů, nebo do práce. Hanka Marvanová v tom byla velmi aktivní. S ní potom nemám dobrou zkušenost. Měli jsme po pěti letech setkání Charty na Hradě. Já se na všechny z Nezávislého mírového sdružení, i na ni, moc těšil. A já ji zdravil a ona, že mě nezná, že o mně nikdy neslyšela. Ale my jsme byli v kontaktu dnes a denně! No, mrzelo mě to. Ve Vysočanech v Sokolovně jsme tenkrát tiskli barevné letáčky k upálení Jana Palacha. A další z bulletinů. Bylo nás tam hodně, asi deset, najednou estébáci. Vyskákali jsme z okna a prchali jsme přes zahrady a utekli jsme. Ještě jsme to stačili spálit. Pepík Mara, Luboš Vydra – ta jména zapadla, ale je to škoda, byli prospěšní, takové práce udělali. Jan Vimr také... Chtěli jsme setkání NMS někde mimo Prahu a Honza to zorganizoval, za vlastní peníze objednal autobus. To bylo pro StB jak rudý hadr pro býka. Jeli jsme k České Lípě do nějaké chaty. Tam jsme diskutovali – a zase StB, a dokonce s sebou vzali i Lidové milice, byl jich plný les. Někde o tom také bude dokument. A teď začali tu chatu obkličovat, to bylo až komický. Pak nás začali rozvážet po okolních vyšetřovnách. Bylo nám to vlastně i ctí, že nám věnují takovou pozornost.“

„17. listopadu jsem byl na Národní třídě, šli jsme z Albertova nahoru na Vyšehrad a pak na tu Národní třídu. Vzpomínám si, že nevlastní syn Johna Boka tam byl taky, Kryštof Rimský. To byl takový drobeček, on má nemocné srdce, s jedním hochem jsme ho tam zvedali, protože by ho dav ušlapal. Pak nás hnali tou ošklivou uličkou, kde stáli ti policajti a každého mlátili pendrekem. Mě málem připravili o mužství, dostal jsem strašnou ránu do stehna. Ještě že nejsem takový chlap, aby zasáhli ten orgán... Dopadlo to dobře a já jsem šel potom toho Kryštofa hledat. A měl jsem velkou kliku, protože jsem kápnul na uniformovaného policistu, tak jsem mu tu příhodu vyprávěl. A on mě vzal do té řady mezi ty ozbrojence, ty bijce. A už se po mně jeden z nich sápal, ale ten policista mě chránil, že ne, že tam mám někoho známého. Takže mě nenacpali do antonu. A ten kluk se pak našel. Ale jelito jsem měl na stehně pořádné.“

„Já jsem na výslechy chodil vždycky se svojí dcerou Adélou – taky to byla naivní představa... Jednou jsem četl nějakou knížku z doby protektorátu a byl tam příběh člověka, který po Praze chodil se svým synem, a ti gestapáci, aby s tím dítětem neměli problémy, tak mu dali pokoj. A on to nebyl nýmand, byl aktivním členem nějaké skupiny. Tak jsem chodil s dcerou a ono to dost dlouho vycházelo, většinou výslech začal a skončil tím, že jsem odmítl vypovídat, že by mě to mohlo poškodit. No a jednou jsem dostal předvolání do Mělníka a byl tam nadporučík Šípek – říkali jsme mu Varlatář, protože rád pány kopal do rozkroku. On byl snad i šéfem pražského odboru. ‚Tak, pane Pavlíček, my tady pro vás máme nabídku, abyste opustil republiku.‘ A já, že to není tak jednoduchý – a dostal jsem čas na rozmyšlenou. ‚Za čtrnáct dní přijedeme znovu. Můžete si vzít člena rodiny, kterého budete chtít, a vybrat si zemi, do měsíce budete pryč z republiky.‘ Tak jsem se radil s lidmi, protože tady šlo především o dítě. A že budu z ciziny něco psát... byl jsem vlastně smířen s tím, že to dítě ochráním před děcákem. Ale kdyby na to přišlo, vzala by si ji Anička Šabatová nebo Dusovi, nebyl by tam základní problém. Ale proč bych měl někomu dávat na výchovu svoje dítě... Pak jsem potkal Heřmana Chromého a on říkal, ať to nedělám. A napsali jsme dopis, ještě před uplynutím té čtrnáctidenní lhůty. A přijel k výslechu ten Šípek, velice rozzlobený, já tam byl zase s Adélou – a on: ‚Všechny věci z kapes, teď vám odebereme dítě, dáme ji na převýchovu do jiné rodiny, vás zavřeme.‘ Dítě brečelo, bylo jí osm roků... On tak cvičil rukama, že mi jednu plácne... ale já jsem nikdy od těch estébáků nedostal ani ránu, to musím říct. ‚Tak, soudružko, zavolejte sociální péči, ať si pro Adélu přijedou.‘ Byl to velký nátlak. Já se zabejčil, že z republiky odcházet nebudu, on mě začal přemlouvat, pak už vytáhl papír, že podepíše vazbu... Já tušil, že to nebude tak hrozné, jen ten pohled na to plačící dítě byl strašný.“