Telefonní seznam nezanechával na těle stopy jako obušek
Milan Pavlištík se narodil 7. března 1963 v Kelči. Jeho dědeček František Pavlištík dlouhodobě odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva – Milan byl za svého dětství svědkem, jak Františku Pavlištíkovi odvedli posledního koně. Dědeček potom rezignoval na život a do roka zemřel. Jeho vnuk se během své puberty seznámil se staršími kamarády, kteří patřili mezi takzvané máničky. Protože se vyučil jako silnoproudař pro lokomotivy a zpočátku pracoval na dráze, vlastnil režijku – neomezenou jízdenku po celém Československu. Díky tomu mohl snadno cestovat mezi Moravou a Prahou a převážet samizdaty. Ty se množily v Polici nedaleko Valašského Meziříčí – především Infochy, ale také místní obdoba časopisu Vokno – samizdatový občasník Satyr. Chartu 77 podepsal Milan Pavlištík v roce 1986. Začala nepřetržitá šikana režimu. Milana nechtěli nikde zaměstnat a hrozil mu kriminál za příživnictví. Jeho sestra nesměla studovat a jeho maminku sesadili z kancelářské pozice na uklízečku. Milan Pavlištík spolupořádal několik undergroundových festivalů a zažil brutální zásah ozbrojených složek během státem zrušeného festivalu v Žabčicích u Brna. Státní bezpečnost jej sledovala až do sametové revoluce v listopadu 1989. Když potom Milan Pavlištík zjistil, že příchod demokracie veřejně oslavují lidé, kteří se mu během normalizace vyhýbali a kteří jej také šikanovali, rozhodl se, že se do veřejného dění nezapojí. V letech svobody uspořádal pro Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor, tři hudební festivaly, z toho ten poslední byl již po Jirousově smrti. Milan Pavlištík žil v době natáčení rozhovoru v Rožnově pod Radhoštěm.