„Hitler padnul 30. dubna. To se objevilo, že Hitler se zastřelil, ne že padnul. Najednou jsme slyšeli ve čtyři v pět hodin ráno takovou střelbu. Kdejaký voják, který měl samopal, střílel. Druhá fronta, co se děje? V našem baráku bydlela manželka ředitele ,Aptěkoupravlenije‘, za Sovětů tam bylo vedení volyňských lékáren, Sověti to brali jako znárodněný barák. Někteří brečeli, někteří byli nalitý, těch nalitých bylo víc, někteří si dali přes hubu, byla veliká oslava.“
„Co se mohlo vzít? Co sis naložil. Byl na jednu rodinu vagon. Vzadu byla halda (nákladních) vagonů. Někdo si bral koně, někdo prase, někdo krávu. Většinou koňské potahy. Když se to v Černé při Čopu překládalo do našich vagonů, tak se tam naši strýcové nemohli dohodnout. ‚Čoveče, neblbni, vždyť to je moje kolo.‘ Vím, že nám jedno kolo od vozu ukradli… U movitých věcí žádné prohlídky nedělali… Žádné kufry se neotvíraly, nic.“
„Najednou se objevili čeští vojáci, Svobodova armáda. Kde by se mohli ubytovat? Přišel k nám podporučík, prošel si náš byt, tu část, co byla do Dominikánské ulice. ‚Nikomu to neříkejte, ubytujeme u vás pana generála Svobodu.‘ Byl to jeho pobočník, podporučík Procházka. Tak se u nás ubytoval generál Svoboda i se svým štábem. Byl tam i Bohumil Lomský, to byl tehdy štábní kapitán, náčelník štábu. Na dvoře bylo dost místa pro vojenský auta. Generál Svoboda tam měl i svého kuchaře, byl to svobodník Seko, Slovák.“
„Kdyby si člověk otevřel hubu, tak by to dopadlo špatně. Nadávali jsme, ale museli jsme mít známé prověřené. Pravdu jsme jim pak řekli. (...) V životopisech jsem nepsal, že děda byl kulak. Nahnali nás do Svazu mládeže, poměry v Rusku jsem znal, tak jsem mluvil jak kniha, věděl jsem, co chtějí slyšet, a to jsem jim řekl. Dostal jsem doporučení na vysokou školu.“
„Když už Polsko neexistovalo, tak se ten šovinismus uklidnil. Poláci litovali, že se nepostavili na stranu Čechů, když šel Hitler do Čech, ale že byli proti nim. Poláci si sypali popel na hlavu a říkali: ‚Jak bylo Czechum zle, tož jsme jim vbili nuž v plecie.‘ – Když bylo Čechům nejhůř, tak jsme jim vrazili nůž do zad.“
RNDr. Drahomír Petříček se narodil v roce 1931 u Lucku na Volyni. Pochází z významné volyňské rodiny - jeho dědeček byl předsedou Matice české na Volyni. Jako dítě byl svědkem válečného dění v Lucku, mohl pozorovat i to, jak se štáb Ludvíka Svobody ubytoval v domě jeho dědečka. V zimě 1947 byl spolu se svými rodiči a sourozenci repatriován do Československa. Žil na Žatecku, vystudoval gymnázium v Žatci. Po maturitě se hlásil na vysokou školu, prospěch měl výborný, kádrové posudky z Volyně nebyly, a tak se pozapomnělo, že jeho děd i otec byli velcí kulaci. Z toho důvodu se mohl přihlásit na Přírodovědeckou fakultu UK, obor organická chemie. Studium ukončil jako promovaný chemik, později při zaměstnání napsal kandidátskou práci a získal titul doktora přírodních věd, RNDr., v oboru kvasné chemie. Mnoho let se věnoval výzkumu v oboru chmelařství, tak typickém pro Žatecko, kde po většinu svého života žil. Několikrát se tak při služební cestě podíval na Volyň. Drahomír Petříček zemřel 12. července 2019.
