Ariana Petrová

* 1943

  • „To jsem říkala, jak teta přijela. Tenkrát bylo všechno na lístky a na příděl, to byl rok 1950. Ona sehnala někde oříšky. Tam nebyla žádná návštěvní místnost, ani si kde sednout. Tam [v šatně] byly jenom věšáky a dole boty. Tetička tam se mnou mluvila a teď postupně ta děvčata do té šatky vylézala a říkala: ,Paní, nedáte mně něco? Hoďte mi takhle ten oříšek, já ho chytím do pusy. Ani jeden nespadne na zem.‘ A začala škemrat: ,Ptáčku do zobáčku, ptáčku do zobáčku.‘ Teta, jako když se krmí racci, jim to házela.“

  • „Oni neměli ani zatykač. Řekli otcovi, že jen potřebují nějaké podpisy od matky. To už dělala v tom Abet, n. p. Řekli: ,Než ráno půjdete na ranní směnu, manželku vrátíme.‘ On v důvěře ji pustil, bez toho zatykače. Než sešli dolů ze schodů, už dali matce želízka. Pak o ní celý rok nevěděl, od nikoho se nemohl nic dovědět. V té době, v roce 1950, tam ještě působili sovětští poradci, ti to měli ulehčené, protože moje matka se zajímala o všechny možné jazyky, ona uměla rusky. Řekla mi, že na Pankráci nechali všechny knížky tištěné v azbuce a že tam byla díla emigrantů, kteří byli za první republiky u nás a tvrdě kritizovali revoluci. V tom si mohla číst, protože oni nevěděli, co to je.“

  • „Má matka měla jako resekci zubu a šla k doktorovi a ten doktor tam měl s matkou na cele manželku a teďka má matka zpocená mu měla vyřídit, že je manželka v pořádku a co vědí o tom útěku. A matka říkala: ,Vždyť to nemůžu říct před tou dozorkyní!‘ Takže když ji ošetřoval ten lékař, tak ona ukazovala na ten zub a začala latinsky mu sdělovat, že manželka je v pořádku, ale teď ta latina mrtvej jazyk, takže některý slova si vyloženě musela přizpůsobit a říct, ale on kejval, věděl. A jak ji tak ošetřoval, protože ty doktoři přece jen nebyli tak šikanovaný, protože je využívali i ty dozorci, tak on jí zastrčil takhle za krk rohlík namazanej máslem. To byla taková vzácnost. Ona se vrátila na celu a rozkrájely na kolečka ten rohlík a všechny si dávaly.“

  • „Já jsem si blbec myslela, že alespoň budu mít známý ve třídě, jenže pak se to projevilo, když učitelka řekla: ,Uděláme kroužek, podejte si ruce.‘ Tak se mě nikdo nedotkl, protože se mě štítili, asi od rodičů navedený. Nikdo mi ruku nepodal a nikdo se se mnou nebavil. Učitelky mi nadávaly, protože mi tam kradli vodovky, pastelky, jak to, že nemám pomůcky, ale já to neměla kde zamknout a schovat nebo na tom ležet! Tak například, když chodil Mikuláš, tak to rodiče dodali dárky, jenže ta učitelka vůbec to nezohlednila, že mně nikdo nemůže nic dát, a tak když jsem tam seděla a brečela, tak říkala: ,Dáte tý Matoušový někdo něco?‘ A mně nedali ani sušenku. Nic, nic! Takhle jsem si to užívala, ten komunismus.“

  • „A tenkrát nám zabavili fůru věcí, třeba v němčině psaný životopis Trockého, to se pak otec nedivil, že to nechtěli vrátit, soukromou korespondenci. To si pamatuju, to byl hrůzný zážitek, protože oni takhle vytřepávali knížky, jestli z toho něco vypadne. Oni se dokonce hrabali v našich hračkách, v našich svrškách. Hroznej nepořádek udělali u nás doma a ta prohlídka trvala celý den. A my jsme všechny tři děti u toho musely být přítomny, abysme s nějakým materiálem vadným někam neutekly nebo ho někde neschovaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mladá Boleslav, 28.10.2018

    (audio)
    délka: 35:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 16.05.2019

    (audio)
    délka: 01:21:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo ze spolužáků mi nechtěl podat ruku

Ariana Petrová v době maturity v roce 1961
Ariana Petrová v době maturity v roce 1961
zdroj: archiv pamětnice

Ariana Petrová, rozená Matoušová, se narodila 18. května 1943 v Jičíně. Její rodiče, Zdeněk a Jarmila Matoušovi, byli oba pedagogové, kteří po roce 1948 otevřeně projevovali nesouhlas s komunistickou ideologií. V roce 1950 byl Josef Matouš propuštěn ze zaměstnání a musel pracovat jako pomocný dělník v mladoboleslavské Škodovce. Matka byla odsouzena za podvracení republiky na dva roky, trest si odpykávala na Ruzyni, na Pankráci a v Rakovníku. Ariana a její dva bratři byli umístěni každý v jiném dětském domově, Ariana zažívala šikanu ze strany svých spolužáků. Po matčině propuštění rodina žila znovu pohromadě, trauma z rozdělení rodiny se ale nejvíce podepsalo na nejmladším Mariovi. Ariana v roce 1961 odmaturovala na hospodářské škole a pracovala v mladoboleslavské pojišťovně. Provdala se a narodily se jí dvě dcery. Její matka se v roce 1968 dočkala rehabilitace, politické uvolnění v době pražského jara však rodina sledovala se značnou skepsí.