Ariana Petrová

„Oni neměli ani zatykač. Řekli otcovi, že jen potřebují nějaké podpisy od matky. To už dělala v tom Abet, n. p. Řekli: ,Než ráno půjdete na ranní směnu, manželku vrátíme.‘ On v důvěře ji pustil, bez toho zatykače. Než sešli dolů ze schodů, už dali matce želízka. Pak o ní celý rok nevěděl, od nikoho se nemohl nic dovědět. V té době, v roce 1950, tam ještě působili sovětští poradci, ti to měli ulehčené, protože moje matka se zajímala o všechny možné jazyky, ona uměla rusky. Řekla mi, že na Pankráci nechali všechny knížky tištěné v azbuce a že tam byla díla emigrantů, kteří byli za první republiky u nás a tvrdě kritizovali revoluci. V tom si mohla číst, protože oni nevěděli, co to je.“

„Má matka měla jako resekci zubu a šla k doktorovi a ten doktor tam měl s matkou na cele manželku a teďka má matka zpocená mu měla vyřídit, že je manželka v pořádku a co vědí o tom útěku. A matka říkala: ,Vždyť to nemůžu říct před tou dozorkyní!‘ Takže když ji ošetřoval ten lékař, tak ona ukazovala na ten zub a začala latinsky mu sdělovat, že manželka je v pořádku, ale teď ta latina mrtvej jazyk, takže některý slova si vyloženě musela přizpůsobit a říct, ale on kejval, věděl. A jak ji tak ošetřoval, protože ty doktoři přece jen nebyli tak šikanovaný, protože je využívali i ty dozorci, tak on jí zastrčil takhle za krk rohlík namazanej máslem. To byla taková vzácnost. Ona se vrátila na celu a rozkrájely na kolečka ten rohlík a všechny si dávaly.“

„Já jsem si blbec myslela, že alespoň budu mít známý ve třídě, jenže pak se to projevilo, když učitelka řekla: ,Uděláme kroužek, podejte si ruce.‘ Tak se mě nikdo nedotkl, protože se mě štítili, asi od rodičů navedený. Nikdo mi ruku nepodal a nikdo se se mnou nebavil. Učitelky mi nadávaly, protože mi tam kradli vodovky, pastelky, jak to, že nemám pomůcky, ale já to neměla kde zamknout a schovat nebo na tom ležet! Tak například, když chodil Mikuláš, tak to rodiče dodali dárky, jenže ta učitelka vůbec to nezohlednila, že mně nikdo nemůže nic dát, a tak když jsem tam seděla a brečela, tak říkala: ,Dáte tý Matoušový někdo něco?‘ A mně nedali ani sušenku. Nic, nic! Takhle jsem si to užívala, ten komunismus.“

„A tenkrát nám zabavili fůru věcí, třeba v němčině psaný životopis Trockého, to se pak otec nedivil, že to nechtěli vrátit, soukromou korespondenci. To si pamatuju, to byl hrůzný zážitek, protože oni takhle vytřepávali knížky, jestli z toho něco vypadne. Oni se dokonce hrabali v našich hračkách, v našich svrškách. Hroznej nepořádek udělali u nás doma a ta prohlídka trvala celý den. A my jsme všechny tři děti u toho musely být přítomny, abysme s nějakým materiálem vadným někam neutekly nebo ho někde neschovaly.“