„Ta nejistota, takový ten zmatek, co bude dál, měl velmi negativní efekt na strukturu osobnosti třeba lidí, který celý život čekají na to, že to praskne. Najednou, když to prasklo, tak se sami rozpadli. Takže my jsme měli plný oddělení lidí s takovýma hraničníma strukturama osobnosti, pro který, když to bylo černobílý, bylo to blbý, ale bylo to jasný – hranice byly jasný – a najednou ty hranice nebyly. Takže tam bylo spousty lidí jak z obou stran, jak bývalí komunisti, tak bejvalí disidenti, který prostě měli takový částečný lehký, nebo někdy silný, psychotický dekompenzace osobnosti. Tak bylo vidět, jak to s sebou neslo takovou širokou reakci společnosti.“
„Tak to bylo možná 1. června, když vstávám, jdu na to oddělení, kde očekávám, že mě uvítá primář, náš známej. A tam najednou byla úplně jiná bytost. Člověk v bílým plášti, který nařizoval plaváky, to znamená, že se chlapci, kteří se štířili nebo nějak se prali nebo něco takovýho, tak pomocnej personál, což byli takový svalovci místní, zemědělci, tak je topili ve vaně, ve studený vodě. To bylo příšerný – jako celej systém byl příšernej. To jsem neměl žádný pojetí o lidských právech nebo o tom, co se děje, ale tohle bylo pro mě úplně zřetelný, že to není v pořádku.“ – „To znamená, že oni je potápěli do vany, aby je uklidnili?“ – „No, uklidnili, v zásadě je tam topili. Dělo se tam spousty...“ – „To byl něco jako trest?“ – „To bylo celý, to už v tý době bylo různý bodování a většinou body byly za to, že jste žaloval na spolubydlící.“
„Tuším, už v roce jako 1966, 1967 zakládali [rodiče] oddíl, který se jmenoval Kruh, který existuje dodneška – sice ne pod skautingem, ale pod, myslím, Roverama – a tím prošlo stovky lidí a stovky lidí vnímají moje rodiče jako svoje rodiče. Takže to nebylo pro nás úplně jednoduchý, i když jsem byl taky v tom oddíle a jezdil na tábory. Ale vlastně jsem se tak trochu musel dělit asi se stovkou nebo dvěma stovkami dalších lidí. Začal jsem povídat o matce, která občas měla ty depresivní stavy doma, ale v tom oddíle byla úžasná a ještě ve svých osmdesáti nebo kolika letech byla náčelnicí dívčích skautů a jezdila po táborech a tam dělala osvětový přednášky. Tak to bylo dost mimořádný. Ale pak někdy upadla do takových stavů doma, který byly náročný. Takže když jsem to tak trošku naznačoval při svý řeči nad její rakví, tak ke mně přišla jedna dívka z toho oddílu a říká: ,No, když jsem to tak poslouchala, tak my jsme asi vylízali smetanu.´“
Jan Pfeiffer se narodil 22. června 1957 v Praze lékařům Janě a Janovi Pfeifferovým. V dětství navštěvoval turistický oddíl Kruh, který v roce 1966 založili jeho rodiče a vedli ho ve skautském duchu. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy pobýval s rodinou v Itálii. Vystudoval dvanáctiletou střední školu ve Štěpánské ulici (Akademické gymnázium Štěpánská) a poté nastoupil na lékařskou fakultu, kterou absolvoval roku 1982. Začal pracovat jako psychiatr a zažil rozčarování z otřesných podmínek, které panovaly (nejen) v dětské psychiatrické nemocnici v Opařanech. Poté působil na klinickém oddělení Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, kde měl přístup k západní literatuře a mohl se vzdělávat v oblasti psychoterapie. Spolupracoval s pražskou botanickou zahradou, která zaměstnávala jejich pacienty a zapojovala je tak zpátky do společnosti. Sametovou revoluci prožil v Praze, s kolegy založil Občanské fórum (OF), chodil na demonstrace a podílel se na změně vedení ústavu. Na počátku roku 1990 se podílel na založení spolku Fokus. Pro jeho aktivity v oblasti lidských práv lidí s duševním onemocněním ho v roce 2004 americký časopis Time jmenoval jedním z hrdinů Evropy. Angažoval se v mnoha českých i zahraničních projektech. V roce 2024 žil v Praze.
