Eduard Picka

„Řidič měl nějakou závadu, v úpatí, a vozidlo selhalo. Načež velitel, to byl tenkrát major Sacher, tak ten vytkl tady tu závadu z chodu a nařídil, že půjdeme pěšky, aby nás dojel řidič. No a popošli jsme takových 200 metrů, na výšinu. Byla to všechno taková divná situace, takové hrobové ticho vpravo vlevo, nikde nic, žádný voják. Velitel vzal dalekohled, já jsem poukázal, že támhle v blízkosti před náma po polní cestě se pohybujou nějací dva vojáci, načež on, když to zjistil, tak mu hrůzou vstaly vlasy. Zjistil, že jsou to Němci, v tu ránu začala palba, tak jsme začali ustupovat. A zjistili jsme, že jsme v tom prostoru nikoho, mezi prvním zákopovým pásem Němců a prvním zákopovým pásem Sovětů. No tak to byla taková první příhoda. A nebýt toho, že se řidiči podařilo nahodit to vozidlo, tak jsme tam možná i zůstali.“

„No, já bych chtěl na závěr k té dukelské operaci říct, chtěl bych vzpomenout na slova velitele dělostřelectva III. brigády. Ten říká, že ať se o dukelské operaci historici budou přít tak či onak, tak pro oba dva naše národy památka těch, kteří byli ochotni i v nesmírně obtížných podmínkách riskovat své životy pro svobodu své země, zůstane stále živá. Jak v Čechách, tak i u nás.“

„No tak veškerým naším snažením bylo dosáhnout úspěchu. No a když ta bojová činnost v samotném Dukelském průsmyku byla tak složitá a tolik obětí a taková nepřízeň, tak to sužovalo nás všechny. Proto také byla ta nálada všelijaká a optimismu málo. Ale pořád jsme věřili, že se to vydaří a že dojde k úspěchu. Tenkrát to praktikovali v sovětské armádě nebo v Rudé armádě tím, že když jednotky byly vyčerpány dlouhodobou bojovou činností, tak je stáhnou na jakýsi krátký odpočinek, vystřídají je, doplní, posílí… To nabízeli také Svobodovi. Svoboda to odmítl. Tím, že jsme dosáhli našeho území, tak to byl jakýsi argument, který on zvolil. My jsme s ním souhlasili, i když tajně jsme si říkali, že by nám neškodil ten odpočinek. Ale šlo tady o morální faktor, že jsme dosáhli našeho území, dosáhli jsme osvobození prvních našich obcí, a bylo by to amorální, abysme byli stažený do druhého sledu na jakýsi odpočinek.“

„Vždycky takový ten jeden prapor v počtu asi 300 nebo 400 jinochů třeba z našeho okrsku, kde jsem bydlel v Kyjevě, tak odcházel každou noc jeden prapor za druhým. A vím, že jsme se kolikrát setkávali s další takovou jednotkou. Byla skutečně dodržovaná přísná kázeň, v noci světelná kázeň, protože Němci i na základě nedodržování kázně bombardovali a útočili na těch ústupových cestách.“