RNDr. Vlastimil Pilous

„Za těch komunistů to bylo tak, že – upřímně řečeno – náš hlas moc neznamenal. O tom se prostě rozhodovalo na úplně jiných postech. My jsme sice ty námitky jako KRNAP samozřejmě vznášeli, ale často padaly na neúrodnou půdu, protože to byly vyšší zájmy. Vláda komunistická neměla zájem stavět nějaké odlučovače, odsiřovače u těch elektráren. Tady bylo důležité, kolik se vyprodukuje megawattů. Byl to celkový politický trend a ty naše protesty sice byly, ale zase taky byly trošku kdyby limitované, protože i ti ředitelé, to byli samozřejmě funkcionáři straničtí a ti si dávali pozor na to, aby ty protesty sice byly, ale aby nešly moc natvrdo, protože by to mohlo poškodit vlastně jejich kariéru, mohli být odvoláni a mohli by být nahrazeni někým poslušnějším. Čili ano, park samozřejmě protestoval, vznášel námitky a tak dále, ale ty měly své hranice a ani ty hranice ty stranické nadřízené orgány nerespektovaly, protože, jak už jsem říkal, tady šlo hlavně o vytěžené tuny a megawatty.“

„Já jsem se sice aktivně neangažoval, ale já jsem si psal do různých národních parků po celém světě. Jde právě o geologické materiály z těch jejich národních parků čili do Ameriky, Kanady, Nový Zéland, Austrálie, takové vyspělé země. Já jsem byl samozřejmě policií, tedy estébákama, samozřejmě evidován. Když potom kamarád emigroval, tak jsme si spolu psali a v dopisech jsme si samozřejmě psali otevřeně. I když jsem zpáteční adresu psal vymyšlenou, tak velmi brzo zjistili, kdo to píše. Když jsem po revoluci se zajel podívat do těch materiálů StB, tak jsem zjistil, že jsem teda byl evidován. Ten útěk toho kamaráda, vlastně takové štěstí v neštěstí, protože nějaký časy mě už oni vedli předtím. Oni totiž nedovedli rozlišit a mysleli si, že vedu korespondenci se Západem, no prostě to byla červená čára. Oni vůbec nebyli s to rozlišit, protože to nebyly žádné dopisy. Já jsem si skutečně psal, prosím vás, pošlete mně sem, já jsem geomorfolog z národního parku, mám zájem o geomorfologii v jiných národních parcích, můžete mně poslat nějaké materiály? Oni byli velice vstřícní, většinou jsem dostal třeba celý štůsek knížek, mapy a tak dále. Ti estébáci nebyli s to rozlišit, že v tom nebyla politika. Prostě jsem byl veden, že teda koresponduji se Západem, a když jsem si potom psal ty dopisy s tím kamarádem, tak velmi rychle zjistili moje nekomunistické smýšlení. Takže oni se domnívali, že by mě mohli využít pro spolupráci tím, že jsem si psal na ten Západ. Oni to brali, že jsou to moji kamarádi. Ti lidé, se kterýma jsem si psal, to nebyli žádní moji kamarádi. Když potom zjistili, jaké je moje skutečné smýšlení z těch dopisů tomu kamarádovi, tak můj svazek končil tím, že teda moje smýšlení je takové, že jsem prostě pro ně nevyužitelný, takže možná svým způsobem mě to uchránilo nějakých případných nabídek, na které bych samozřejmě stejně nepřistoupil, ale možná že by mě to stálo místo, takhle jsem si to ušetřil, protože jsem pro ně nevyužitelný.“