Jan Pils

* 1935

  • „V sále na Plevně se hrálo loutkové divadlo. Zkoušeli divadelníci – přitom to byla taneční zábava, ale označovalo se to jako zkouška. Taneční zábavy se konat oficiálně nesměly, ale zkoušet se mohlo, takže muzikanti z okolí se soustředili vždycky na určitý den. Večer na Plevně to defacto byla taneční zábava, ale oni to prohlásili za zkoušku. Tahle parta muzikantů se potom vyznamenala v roce 1945, kdy Američani měli stanový tábor za Rájovem a v Rájově na počest amerických osvoboditelů zahrála muzika. Shodou okolnosti zahráli Škoda lásky. Otec byl muzikantem, takže nás vzal s sebou do toho sálu a když spustili Škoda lásky, tak si Američani mysleli, že se Češi naučili hrát jejich písničku zrovna před chvílí. Ve skutečnosti Škoda lásky byla českou písničkou. Takže to byla taková malá epizoda z Plevny.“

  • „Pamatuju si, že podle nějakých zákonů jsme museli chodit do německé školy. Maminka, to bylo podle dokumentu 6. září 1943 – až v roce 1943. Šli jsme se rozloučit do školy v Domoradicích. Pak učitel Velek říkal: ,Paní Pilsová, pojďte, nebudeme stát mezi dveřmi,‘ a už nás do třídy nepustil. Na chodbě mamince řekl: ,Paní Pilsová, nemusí to být navěky.‘ A tohle už jsem vnímal i já. Říkal, nemusí to být navěky. ,Když se rozhlídnete, tak ony se poměry už mění.‘ Měl na mysli Stalingrad a události v Africe. Tam byly taky události v neprospěch Německa. Takže s těmi slovy paní Pilsová není to napořád jsme šli do školy v Rájově.“

  • „My, jako děti, jsme z protektorátu do Krumlova mohli velice jednoduše – podlezli jsme závory. Zpočátku byly dvoje, jedna závora protektorátní, ta byla u hostince svatá trojice. Pak jsme doběhli k německé závoře, ta byla u Cibuklů. Tu jsme taky podlezli a jako děti jsme se mohli pohybovat, jak jsme chtěli. Horší to měli dospělí. Ti potřebovali pasy. Ty bylo zpočátku složité obdržet. Hodně Čechů z Domoradic pracovalo v Krumlově, takže ty pasy byly k dostání snáze. Já jsem v Krumlově u babičky zažil rok 1940, 1941. To jsem ještě nebyl povinen školní docházkou, takže ta doba v Krumlově byla už taková ovlivněná tím nacismem. S babičkou už jsme nemluvili česky ale německy.“

  • „Dojeli jsme do Budějic. Nesnášel jsem vlak, sestra taky ne. A teď nás předvolali a postavili takhle před stůl. Otec říkal: ‚Hele, ty si stoupneš přede mě a až tě štípnu do zadku, tak začneš brečet.‘ Už jsem brečel málem před tím. Z počátku byl rozhovor takový normální poklidný – milostivá paní, vážený pane. No a pak se to hrotilo a otec mě štípnul. Jak na to přišli takovouhle chytrou lest, to nevím. Tak jsem začal brečet, otec věděl, že se sestra přidá. A pokračovat v přesvědčování teda nešlo. Mám k dispozici sedm výzev: Dostavte se dne toho a toho dne do Budějovic. Naši rodiče to dokázali vždycky nějakým způsobem ovlivnit, že jsme víckrát do Budějovic nejeli.“

  • „Osvobození jsem prožil hodně intenzivně. Po silnici Budějice-Krumlov utíkali lidé, strašné množství. A jednoho krásného dne někdo kdesi v dáli zakřičel: ‚Rusáci jdou!‘ Ano a tyhle lidé, co utíkali, to byli vojáci, to byli starci, stařeny s dětmi, ranění, auta, vozy i tanky a já nevím co všechno. A když to dorazilo to ‚Rusové jdou!‘, tak jsem byl u prarodičů. Ti bydleli na levé straně silnice, my, tatínek s maminkou a my jsme bydleli na pravé. No a tyhle A ti už tak vyčerpaní lidé už tak vyčerpaný ještě ze sebe vymáčkli ze sebe to poslední. A to byly to scény, který jsou trošičku napodobený někdy někde v nějakém filmu. Bylo to dramatické. Pamatuju si, že na jeden trén –, to byl vojenský vůz tažený koňmi a, kočím., ¨Koně byly ve formě a na vůz se chtěl pověsit jeden zajatec, který měl nohu v sádře. Kočí tlouk koně a toho nebožáka, který se chtěl přivěsit. Nepřicházelo v úvahu, abych se dostal do tmy přes silnici. Tak jsme se domlouvali, že já budu spát u babičky. Dramatická scéna. Druhý den jsem se vzbudil, na silnici absolutní klid, nikde stopy po nějakém lidském tvorovi. Ale stoky byly plný.“

  • „Z útěku z Krumlova si toho moc nepamatuji, snad mi bylo tři a půl roku. Ale mám před sebou takový záběr, kdy sedí skupina lidí v podkrovní místnosti a cítil jsem zápach. Ten pach bych poznal i nyní, byla to nemytá těla. To byla jediná vzpomínka. Vím, co vyprávěla maminka a otec. Smutná věc byla, že víc Němců utíkalo před nacismem, před Hitlerem – báli se ho. Byli jiného politického přesvědčení. A když utíkali z Krumlova Němci jiného smýšlení, tak je v Budějovicích posílali zpátky zase do rukou Němců.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Český Krumlov, 13.05.2019

    (audio)
    délka: 01:26:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    České Budějovice, 05.03.2020

    (audio)
    délka: 02:23:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice, 10.06.2020

    (audio)
    délka: 01:00:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z usměvavých tváří amerických vojáků vyzařovalo: My jsme přečkali válku

Jan Pils
Jan Pils
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Pils se narodil 30. března 1935 v Českém Krumlově do českoněmecké rodiny Hermíně a Janovi Pilsovým. Po mnichovské krizi Pilsovi opustili sudetský Krumlov, válečná léta přečkali z větší části v Domoradicích – dnes městské části Krumlova, která se tehdy nacházela na území Protektorátu. Jan Pils pamatuje válečné dění na hranicích se Sudety i osvobození americkou armádou. V 50. letech nastoupil jako praktikant na českokrumlovské zubní oddělení nemocenské pojišťovny. Coby zubní technik/laborant pracoval celý svůj profesní život. Mezi lety 1950 a 1975 hrál fotbal za Slavoj Český Krumlov. V klubu působil i jako trenér a z této pozice se Slavojem v roce 1982 vybojoval titul v druhé národní lize. Po sametové revoluci působil jako zastupitel a následně i jako radní Českého Krumlova. V roce 2015 obdržel od Cenu města Český Krumlov za přínos k rozvoji sportu. Ve svém rodném městě žil i v roce 2020.