Viktor Pivovarov

„Stalin byl bůh. Jednoznačně. Byl to živý bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako za Hitlera. Rozum zůstává stát nad tím, jak moc se věci opakují.“

„Knihy, které byly pro děti, si pro sebe kupovali dospělí. Podobný fenomén se nikde jinde neopakoval. Proč? Protože v sovětském systému byla dětská kniha jedním z okýnek svobody. Dětské knihy kupovala především ruská inteligence a sbírala je. Knihovny dětských knih byly obrovské a knihy dětem četli sami rodiče. Je k podivu, že ačkoli se situace změnila, tyto knížky dnes stojí poměrně velké peníze a sbírá je obrovské množství lidí.“

„(Vystavovali jste v bytech, že?) Nedá se říct, že bychom vystavovali, ale chodili jsme po bytech a ateliérech. Byla to běžná praxe. Chodila celá Moskva včetně inteligence: spisovatelé, právníci, všichni, kdo měli zájem o umění, které se nedostalo na veřejné výstavy. Pro nás umělce byl ten nával dost obtížný: v sedmdesátých letech se v ateliéru kvůli neustálým návštěvám nedalo pracovat, takže jsme utíkali z Moskvy na dači.“

„My v řeči používáme slovo národ a je to pro nás skoro abstrakce. Představujeme si ho jako lidi té národnosti, jsou nějak rozptýlení a žijí v městech i ve vesnicích. A v době revoluce jsem pochopil, že národ má své tělo. A to tělo bylo překrásné, to zažili všichni. Oni nedělali takové úvahy, ale zaznamenali, že lidi, kteří byli odcizení, zlí a ve špatné náladě, byli najednou hodní a příjemní. To byl takový zázračný objev.“

„V roce 1953 mi nabídli výstavu na chodbách školy, a protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenašel jsem nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámečků dal svoje kresby. To bylo těsně po jeho smrti, takže režim byl ještě dost krutý, tvrdý a nebezpečný. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima, všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali na ředitelství a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XXI. sjezd KSSS, lidé cítili, že se něco změnilo, a zároveň se strašně báli. Takže to nějak zatloukli, já dostal důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to strašná klukovina, já vůbec netušil, co dělám. Celé ty krvavé lázně jako by byly za nějakou clonou, někteří lidé o tom měli tušení, ale děti vůbec ne.“

„Jeden můj přítel, velký básník Genrih Sabgir, charakterizoval naše postavení takhle: Nejsme disidenti, jsme bohéma. To je velice přesné pojmenování, protože jsme se také vůbec nechtěli ztotožňovat s tím režimem, ale nebyla to politická válka nebo politický odpor. To byl odpor v rovině vědomí, umění, estetiky. Proč jsme to nedělali? Protože jsme byli přesvědčeni, že pozice politického odporu má negativní vliv na samotné umění, protože se stává druhem novinařiny. To nikdo z nás nechtěl, protože ta laťka chápání toho umění byla mnohem vyšší.“