Viktor Pivovarov

* 1937

  • „Knihy, které byly pro děti, si pro sebe kupovali dospělí. Podobný fenomén se nikde jinde neopakoval. Proč? Protože v sovětském systému byla dětská kniha jedním z okýnek svobody. Dětské knihy kupovala především ruská inteligence a sbírala je. Knihovny dětských knih byly obrovské a knihy dětem četli sami rodiče. Je k podivu, že ačkoli se situace změnila, tyto knížky dnes stojí poměrně velké peníze a sbírá je obrovské množství lidí.“

  • „(Vystavovali jste v bytech, že?) Nedá se říct, že bychom vystavovali, ale chodili jsme po bytech a ateliérech. Byla to běžná praxe. Chodila celá Moskva včetně inteligence: spisovatelé, právníci, všichni, kdo měli zájem o umění, které se nedostalo na veřejné výstavy. Pro nás umělce byl ten nával dost obtížný: v sedmdesátých letech se v ateliéru kvůli neustálým návštěvám nedalo pracovat, takže jsme utíkali z Moskvy na dači.“

  • Viktor Pivovarov ukazuje fotografie své ženy a svých přátel.

  • „Stalin byl bůh. Jednoznačně. Byl to živý bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako za Hitlera. Rozum zůstává stát nad tím, jak moc se věci opakují.“

  • „V roce 1953 mi nabídli výstavu na chodbách školy, a protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenašel jsem nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámečků dal svoje kresby. To bylo těsně po jeho smrti, takže režim byl ještě dost krutý, tvrdý a nebezpečný. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima, všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali na ředitelství a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XXI. sjezd KSSS, lidé cítili, že se něco změnilo, a zároveň se strašně báli. Takže to nějak zatloukli, já dostal důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to strašná klukovina, já vůbec netušil, co dělám. Celé ty krvavé lázně jako by byly za nějakou clonou, někteří lidé o tom měli tušení, ale děti vůbec ne.“

  • „Jeden můj přítel, velký básník Genrih Sabgir, charakterizoval naše postavení takhle: Nejsme disidenti, jsme bohéma. To je velice přesné pojmenování, protože jsme se také vůbec nechtěli ztotožňovat s tím režimem, ale nebyla to politická válka nebo politický odpor. To byl odpor v rovině vědomí, umění, estetiky. Proč jsme to nedělali? Protože jsme byli přesvědčeni, že pozice politického odporu má negativní vliv na samotné umění, protože se stává druhem novinařiny. To nikdo z nás nechtěl, protože ta laťka chápání toho umění byla mnohem vyšší.“

  • „My v řeči používáme slovo národ a je to pro nás skoro abstrakce. Představujeme si ho jako lidi té národnosti, jsou nějak rozptýlení a žijí v městech i ve vesnicích. A v době revoluce jsem pochopil, že národ má své tělo. A to tělo bylo překrásné, to zažili všichni. Oni nedělali takové úvahy, ale zaznamenali, že lidi, kteří byli odcizení, zlí a ve špatné náladě, byli najednou hodní a příjemní. To byl takový zázračný objev.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.07.2010

    (audio)
    délka: 02:29:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 01.04.2015

    (audio)
    délka: 02:05:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 3

    Praha, 13.04.2015

    (audio)
    délka: 01:23:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Má rodina neprožila hrůzy gulagu, jen hrůzy obyčejného života

Viktor Pivovarov (1958)
Viktor Pivovarov (1958)
zdroj: Pamět Národa - Archiv

  Viktor Pivovarov se narodil 14. ledna 1937 v Moskvě. Po studiu na chlapecké střední škole, kde učili i bývalí dozorci z gulagu, se ho matka se strýcem rozhodli dostat na uměleckou školu. Tam získal první vlastní zkušenost s režimem, když v roce 1953 krátce po smrti J. V. Stalina sundal ze zdi několik jeho portrétů, zahodil je za skříň a jejich rámy využil pro své kresby, které měl vystavit na chodbě školy. Měl štěstí, bylo krátce před XXI. sjezdu KSSS, a tak vyvázl jen s důrazným napomenutím. Po absolvování střední umělecké školy se nejdříve hlásil na moskevskou Akademii výtvarných umění, tam ho ale nepřijali, protože pravděpodobně pocítili jeho tíhnutí k experimentu a modernismu. To mu naopak pomohlo při zkouškách na moskevskou ilustrátorskou fakultu Polygrafického institutu, nejliberálnější školy v Moskvě. Začátkem sedmdesátých let se živil ilustrováním dětských knih a začal se stýkat s novinářem z Washington Post, s nímž se dodnes přátelí. Jeho přátelé byli kvůli stykům s novináři a diplomaty často vyslýcháni, i jeho jednou navštívil agent KGB a snažil se ho naverbovat. Neúspěšně. V roce 1978 se seznámil s Milenou Slavickou, na první pohled se do ní zamiloval a za čtyři roky se za ní už stěhoval do Prahy. Naštěstí se mu díky Jindřichu Chalupeckému podařilo brzy zapadnout mezi umělecký výkvět té doby. Navíc byla v Československu na rozdíl od Moskvy možnost vystavovat: první výstavu měl v roce 1983 v sále ÚKDŽ na pražském náměstí Míru a v roce 1989 ještě před revolucí se mu naskytla příležitost udělat velkou výstavu asi o sto obrazech v Lidovém domě v pražských Vysočanech. V roce 1996 měl velkou retrospektivu v Galerii Rudolfinum.