Josef Plíhal

„Táta byl tou dobou zklamaný. Ve vojně, aby nemusel narukovat do wehrmachtu, tak šel bydlet do Prahy. Tam si našel bydlení a seznámil se s mámou. Měl ještě dva sourozence. Jeho udatný bratr Hans padnul hned prvním rokem v Polsku za války. Sestra Johana, moje teta, kterou jsem taky nepoznal, se hlásila k Němcům, tak [s Hansem] zůstali tady. Ona nakonec zahynula v koncentračním táboře, sami Němci ji popravili, protože někam vynášela nějaké informace. To jsem viděl na vlastní oči, tu zprávu, že se pokládá za nezvěstnou. Ale už nevím, v jakém to bylo koncentračním táboře. To bych si nevzpomněl. Ale viděl jsem na vlastní oči tu zprávu.“

„Jaké to bylo v padesátých letech… Rodiče o nás měli strach, protože se tady taky našel pedofil. Vím o jednom mladším chlapci, který byl znásilněný, nebudu jmenovat. Byla tady divočina. Lidi vydělali peníze, byl lístkový systém, nic na trhu nebylo, tak horníci chodili do hospody. Byly tu rvačky. To jsme šli ráno do školy a u lidového domu byla krev na chodníku. Ale nic se nepublikovalo. Jáchymov byl zakázané pásmo. V Dolním Žďáru byly kontroly, jestli o tom víte. Když sem přijela teta z Prahy, babička, druhá teta z Prahy, tak táta jim musel vyběhávat propustku. V Dolním Žďáru je to v místech pod bývalou Škodovkou, tam je nějaká průmyslová zóna. Sem vedla trať od nádraží z ostrova, motorák sem jezdil, vedlo to nad silnicí, tam je i tunel v zatáčce pod Jáchymovem. Tak zastavili autobus i vlak a přišli zelený a kontrolovali doklady.“