Alfréd Plocek

* 1933

  • "Ze začátku nebylo nic a pak ji zavřeli. Byla v Bartolomějské, byla i na Pankráci a to bylo vždycky tři měsíce. Pak ji pustili, pak ji znova zavřeli – zase na nějakou dobu a tam ji mučili. Estébáci si jí nesmírně vážili, protože říkali: 'To je tak tvrdá venkovská palice, že se nenechá zlomit.' A zřejmě to byla pravda, protože co mně matka vyprávěla, tak ji zavřeli do cely, kde nebylo vůbec nic. Jenom betonová podlaha a stěny. A nikdo si jí nevšímal, možná jí dali jídlo. Musela ležet na té betonové podlaze. Prostě nic, takhle ji tam nechali. Ona si stěžovala, ale nic platné. A když potom měla takové ty svoje ženské věci, nechali ji být tak, jak byla." - "Jak dlouho byla maminka takhle vyslýchaná?" - "Ze začátku byly asi tři měsíce, pak ji pustili, oni chtěli celou tu dobu, aby podepsala jejich vykonstruované obvinění." - "Nějakou spoluvinu?" - "Ano, že dělala já nevím co všechno. Tak to bylo všechno směšné, ona nic neudělala, nikdy. A když ji tam takto potrápili, tak ji pustili a pak ji znovu zavřeli."

  • "...ty pocity, tu úžasnou zlobu komunistickou, kdy matce odmítli po popravě dát popel v popelnici. Představte si, až do její smrti, to už je pomalu před 20 lety, o to žádala x-krát. A on se s ní nikdo vůbec nebavil. Prostě ta popelnice zmizela. Až v posledních letech, on se myslím jmenuje doktor inženýr Kýr, ten se tím začal zabývat. Komunisti udělali jednu věc, kterou aplikovali od Němců, a to, že lidi a i ty popelnice neměli jména, ale pouze čísla. To znamená, že ty popelnice byly úplně anonymní a k tomu seznamu neměl nikdo přístup. Jenom někdo! Jemu se podařilo – tomu doktorovi –, že dal dohromady ten seznam jmen s čísly popelnic a nevím, jestli u všech, ale nakonec je to 70 lidí, kteří byli popraveni a umučeni, sedmdesát! Ty popelnice zůstaly na vnitru." - "Kde to bylo?" - "To já nevím, byly na vnitru, byly někde, bylo jich 70. Ono jich bylo daleko víc, ale tady tohle, co dělal ten pan doktor, myslím Kýr se jmenuje, jednalo se o 70 popelnic. Jedna z nich byla tatínkův popel. A on udělal to, že – a to jsem viděl na vlastní oči –, že k těm sedmdesáti popelnicím přiřadil jména, co to je za lidi, a tak přišel i na mého otce. Podle čísla té popelnice. A to pokračovalo dál, oni se těch popelnic chtěli zbavit, tak v Motole, když se díváte na vchod, tak na pravé straně v motolském krematoriu je takový svah, který jde nahoru a tam bagrem vybagrovali velikou jámu a tam těch 70 popelnic vyhodili."

  • "Bylo to v únoru 1950, chodil jsem tenkrát do tanečních, byla to myslím středa. Když jsem se vracel z tanečních, viděl jsem – protože jsme měli okna do parku a bylo deset, půl jedenácté –, že celý byt je rozsvícený a říkal jsem si: 'To se něco děje.' Před domem byli estébáci, na schodech byli estébáci a matka mi řekla: 'Tátu odvedli.' Bylo to ve středu a my jsme zůstali do neděle zavření v bytě, nesměli jsme ho opustit, fízlové chodili dokonce nakupovat a do školy jsem se nikdy nevrátil. Oni řekli, že tam už nebudu chodit a že to zařídí, no tak to skutečně zařídili a vyrazili mě z gymnázia."

  • A nikdy mě nepustili teda s manželkou, já jsem vždycky musel jezdit sám. Jezdil jsem na lyže a jezdil jsem všude možně. Takhle, jak jsem si řekl, tak jsem mohl odjet. Jenže to jsem se dozvěděl vlastně až po roce 89, že oni chtěli, abych zřídil takovej, tomu říkali rezidenční byt nebo něco takovýho, že bych byl zástupce tý firmy. A že bych mu bejt takhle venku a ty fízlové by ke mně chodili a byli by tam schůzky a takový. Jenže to se nikdy neuskutečnilo, tak daleko jsme nedošli. Protože za mnou chodil estébák, byl to podle mě cikán, byl takovej hodně snědej, menší a bydlel na Kladně a měl rodinu. A ten vždycky mě zavolal do práce a chtěl za mnou do práce. Já říkal: „Néé, do práce ne!“ Tak jsme si, já jsem přestupoval na Míráku z tramvaje na autobus. A když jsem řekl, tak on tam vždycky čekal a bavil se se mnou. A on chtěl, abych mu podepsal spolupráci. A on říkal, to není udávání. On on měl takovou teorii, to měli jako estébáci, že já se dostanu mezi lidi, kam se nedostanu oni, což je pravda. A že nechtěl, abych je udával, ale abych řek, jaký je smýšlení mezi mezi lidma. Já jsem říkal: „No tak se jich zeptejte, co já to budu dělat.“

  • Od firmy přišla žádost, za Němců už vlastně, na tátu, jestli by mohl pomoct, že zaměstnanec firmy bejvalej, když Němci opanovali Belgii. Tak že tam je, jmenoval se Max Perés, a toho zavřeli do Mauthausenu. No a oni chtěli, jestli by táta tomu do toho Mauthausenu jim nějak nepomohl k tomu Maxovi, jako potraviny. Tak já jsem, matka dělala, jenže to bylo těžký, byl přídělový systém, že jo a každý měl na měsíc trochu rejže nebo spíš trochu mouky, trochu cukru a dost. No a z toho matka udělala takovou jako krabici od bot, kam dala nějaký ty potraviny. A já jsem to nosil, adresa byl Mauthausen, a já jsem to nosil na hlavní poštu. A tu hlídali Němci, tam chodili německý vojáci, jenže já jsem byl jako malej kluk, tak mě si moc nevšímali. Já jsem měl v podpaží krabici pro toho Maxe Perése, no a normálně jsem to podal na poštu. Jako fungovalo to. No a pak se mu to vlastně tátovi vrátila po revoluci, že byl takhle jako aktivní a že se o ty lidi postaral.

  • No a otce rehabilitovali, což znamená, že matce vrátili po tom nějaký věci, který byly zabaveny. A ještě jednu věc, to udělal ještě táta vlastně dávno před válkou. Když se stavěla ta chata v Davli, tak nikdy nebyla vlastně na něj, ale já ač jsem byl malinký, tak to napsala na mě tu chatu. Otec napsal. To znamená, a otec byl můj poručník, dokud já budu plnoletej. No a potom v těch šedesátejch letech, když já jsem byl zplnomocněn, plnej věk jsem měl, tak jsem se stal spolumajitelem tý chaty. A to byla věc, protože tu chatu nám zabavili, nastěhoval se tam nějakej esenbák. A matka šla za tím tak, že ho odtamtud vyhodili z tý chaty, protože byla moje a já nebyl trestanej. Takže jsem to dostal jakoby zpátky. Oni to poničili tu chatu částečně, protože to bylo solidně stavěný z borových prken zvenku i zevnitř, stěny, a oni hledali poklady, tak ty prkna občas vylámali. A čekali, že tam bude nějakej poklad, jenže tam žádnej poklad nebyl. Tak potom ještě na zahradě byl takovej přístřešek pro auto a půda tam byla tvrdý jíl. A oni mysleli, že tam by mohl bejt nějakej poklad, tak rozkopali i tu zeď, tu půdu u tý garáže, jenže tam taky nic nebylo. Takže toho nechali, že jo, a já jsem dostal chatu zpátky vlastně.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.07.2020

    (audio)
    délka: 01:43:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.08.2020

    (audio)
    délka: 56:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Rajchardov, 21.09.2021

    (audio)
    délka: 01:21:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesměli jsme se rozloučit, nedali nám ani urnu

Alfréd Plocek, 70. léta
Alfréd Plocek, 70. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Alfréd Plocek se narodil v Praze 14. července 1933. Jeho otec, též Alfréd, vedl „západní“ firmu ISEC (International Standard Electric Corporation), kvůli čemuž byl zavražděn ve vykonstruovaném procesu s českou technickou inteligencí v 50. letech. Otce zatkli v únoru 1950 a popravili 10. listopadu 1051. Rodina následně trpěla perzekucemi. Přišli o byt, pamětník musel žít u příbuzných, matka neměla prostředky na jeho obživu. Alfréda Plocka ml. vyhodili ze školy, od mládí se musel živit různými profesemi, zpočátku hlavně dělnickými. Nakonec se z něj přes veškerou nepřízeň osudu stal projektant v ZPA. V 70. letech se jej snažila získat StB, ale marně, pamětník nechtěl mít s nikým nic společného, neangažoval se ani na tuto ani na druhou stranu. Otec a jeho další dva popravení kolegové byli rehabilitováni v roce 1968. Formální úřednický úkon však pro rodinu znamenal pramálo. Daleko bolestnější byly reálné kroky a to, že se rodině nikdy nepodařilo získat urnu s popelem. Díky badatelské činnosti pracně zjistili, že urna tajně skončila v masovém hrobě na jednom z pražských hřbitovů. V roce 2022 žil pamětník v Hradištku.