Štefan Pňáček

„Bylo tu třináct národností. Bulhaři, Maďaři, Slováci, Rumuni. Skutečně třináct, to vím jistě, protože jsme to v Oloví počítali. V Jindřichovicích nebyli jen Pňáčkovi, ale také Zifčákovi, Gondikovi, Muchovi, Ocelákovi, Jaruščákovi. Všechny tyto rodiny, které tam žijí ještě dnes, pocházejí z vesnic z Rumunska. Rodiče nám dětem vykládali, že v kamnech byl ještě oheň. To bylo tak: když přišli naši do Jindřichovic, zavolala je organizace Solidarita, že mají všichni jít na náměstí. Jeli na koňských povozech a samozřejmě, že než dojeli zpátky do Jindřichovic, tak už byly zabrané ty lepší domy, vilky. Ty zabrali lidé z Prahy, kteří měli kontakty. Co zůstalo, dostali rodiče. Nikdy si nestěžovali, byli spokojení. V Rumunsku něco takového v životě neměli. Byla tam studna i elektřina. Jenom dělat. A oni na práci byli zvyklí odjakživa, takže pro ně to nebyl problém. Děcka vedli k práci, do jednoho. Krmit se muselo, sekat se muselo a vše připravit. Táta se nezajímal, jestli mám špatné známky. Když jsem přišel ze školy, tak první, co bylo, bylo kolo a kopřivy. Dva pytle kopřiv každý den. Na dvoře jsme měli pařák a velkou řezačku po Němcích. Rodiče nás naučili pracovat. To byl základ. Pňáčkovi – nechci se chlubit – měli největší hospodářství. Nakonec tátovi říkali, že je kulak. Víte, jak to bylo, ale on to tak nebral. Jak měl uživit rodinu? Tak musel.“