„Já si dodneška vzpomínám, bylo to v tom sklepení Armádního domu, kdy jsem seděl u piana, Jarda Gébl a ještě nějakej technik a hlavně Pavel Dostál jsme se hádali, jestli má být ozvučený piano v tak malým klubu zvlášť, nebo jestli stačí mikrofon jenom na zpěv. Vedly se o tom takový diskuse, načež se otevřely dveře a Pavel říkal: ‚Kdo zas otravuje?‘ Stál tam prostě takovej malej trpaslíček s blonďatýma vláskama a říkal, jestli je tam Pavel Dostál a někdo z Dex klubu. A my jsme říkali, že to jsme my. Říká: ‚No já bych vám něco zahrál, já dělám sám písničky.‘ A že jestli by si u nás nemohl... a my jsme se hned nafoukli, protože jsme měli asi dvacet kabaretních písniček a dva programy jako. Na to jsem byl já s Dostálem a basta. A tak Pavel říkal: ‚No tak běž, no.‘ Vylezl na to pódium a byl furt malej, jak kdyby stál na zemi. Ale nikdo tam nebyl, tak to nevadilo. A zazpíval jednu z těch ptákovin ‚Samička blbouna nejapného‘ ... pěkný, taková kabaretní písnička. Říkali jsme si, že to není špatný. A on říkal: ‚Víte, ale to já dělám spíš tak pro potěchu přátel, já dělám tyhle písničky.‘ A zazpíval Pietu. A nám spadla brada, protože to jsme v životě neslyšeli. To bylo na úrovni Suchýho, Tulipánu nebo něco takovýho. Prostě to byla strašlivá síla. Pak přidal ještě dvě písničky a my jsme se na sebe podívali s Pavlem, že jsme tady jako autoři skončili. Byl takovej, jako nehrál si na skromnýho, ale nedělal žádnýho panáka nebo to, prostě… No a on [Pavel Dostál] říká: ‚Kolik toho máš?‘ ‚Já nevím, dvacet, třicet?‘ Teď měl odřenou rozladěnou kytaru, ale on zpíval s takovou vehemencí a s takovou... to byly melodie... to bylo a moll, E7, G7, C, furt dokola – a přitom to mělo takovou strašlivou sílu. Takže se hned domluvili, že mu uděláme program a že to Pavel zrežíruje, aby bylo jeho jméno na plakátech, když ho tady nikdo nezná. Nebyl jsem u toho, ale Pavel mi to vykládal. Postavil ho na pódium, on zazpíval tři písničky a říkali, kde dá mluvený slovo a kde ne. Pavel říkal: ‚Ty, nezlob se na mě, tady je prázdnej sál a už jenom ty opěradla židlí tě zakrývaj do půlky ksichtu, to tě nikdo kromě dvou prvních řad neuvidí.‘ Tak šel někdo dozadu (technik) a dones dřevěnou bednu od banánů. On si na ni vylez a Pavel říkal: ‚No vidíš, teď je tě vidět!‘ A Karel prý zazpíval čtyři, pět věcí a říkal: ‚Víš co, Pavle, s tou režií? Dej sem jeden reflektor na tu bednu a já už z ní neslezu.‘ On ten svět z těch dvou metrů vypadá úplně jinak než z těch 153 centimetrů, nebo kolik měl. A Pavel říkal: ‚A víš, že máš pravdu?‘ Takže se jenom domluvilo v podstatě, na kterým místě přidá nějakou historku nebo ne, aby to bylo tak trošku napůl improvizovaný, ale aby ty písničky měly sešup, aby to prostě mělo kostru – a to bylo všecko, co s tím Pavel udělal. Přišlo první představení, úspěch solidní, přišlo druhé představení – a už jsme jich tam nasekali, já nevím, za jeden měsíc tři, čtyři. Narváno. A hned se začalo povídat, že je takovej malej zpěvák, kterej mlátí ty komunisty po hlavě, až se z nich kouří.“