„Pojedeme do Čech. Tak jsme měli všechno nabalený. Jak to trvalo dlouho, nevím. Jestli nějaký týdny, měsíce. Pak jsme odjeli do Rovna a týden jsme stáli na nádraží, nebyly vagóny. Mohl jsem jít spát ke známé, ale měl jsem strach. Říkal jsem si, že přijedou a ujedou mně. Spal jsem pod vozem, kde se dalo. Až po týdnu přistavili vagóny a naložili jsme se. Širokorozchodné koleje až na hranice a tady jsme se překládali do krásných českých vagónů. Tam nám dali vagóny, které chlapi museli poopravovat, abychom mohli jet. To byl těžký odjezd, ale byli jsme rádi, že jedeme pryč. Potom tam byl život těžkej. Ukrajinci si začali moc myslet a šli po Češích. Napřed ne, ale potom jo.“
„Táta hned v prvním boji u Dukly zařval, od té doby jsem ho neviděl. Poslali jen zprávu: Polívka padl tam a tam, den – a hotovo.“ – „Jak vzpomínáte na tátu?“ – „V dobrým, v nejlepším, jak můžu. Byl výbornej chlap a hodnej. Chyběl nám.“
„Jednu chvíli jsme tam měli mladou holku, Židovku. Táta ji měl doma přes známého. Měli jsme ji doma, ale oblékli jsme ji po česku, a tak s náma jezdila na pole a všude. Mladá holka, 15–20 let, nebo měla 18. Byla u nás chvíli. Táta znal její rodiče, tak jsme ji měli u sebe, abychom jí zachránili život.“
Václav Polívka se narodil 6. března 1934 jako jediné dítě rodičům Václavovi a Marii v Ulbárově na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny). Oba rodiče byli volyňští Češi. Kolem roku 1941 se rodina přestěhovala do české obce Omelanština, kde si pronajali hospodářství od rodiny Pěničků. Právě tam před nacisty několik měsíců ukrývali židovské děvče. V březnu 1944 otec narukoval do 1. československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády. O osm měsíců později 10. listopadu 1944 padl v bojích o Dukelský průsmyk. V roce 1947 třináctiletý Václav s matkou reemigrovali do Československa. Nejprve se usadili v Čejkovicích na Žatecku, poté ve Lhotě (dnes součástí Šternberka) a nakonec v blízkých Babicích do domu s 12 hektary polností. Za kolektivizace byli nuceni vstoupit do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva. Václav Polívka hned po základní škole nastoupil do Chronotechny Šternberk, kde jako dělník pracoval až do odchodu do důchodu. S manželkou Marií a synem Pavlem žil krátce v panelovém bytě ve Šternberku, než se vrátili zpět do Babic, kde Václav Polívka bydlel i v době natáčení v roce 2023. V srpnu 2023 Václav Polívka zemřel.