"Měla jsem zdravotní problémy a musela jsem podstoupit operaci. Ale uvědomila jsem si, že odejít do nemocnice není vůbec bezpečné. Že vás tam nikdo nemůže navštívit a že i když přežijete operaci, neznamená to, že zůstanete naživu, protože můžete zahynout v ostřelování. Také jsem si uvědomila, že bych se – i kdyby všechno dobře dopadlo – musela vrátit domů a zotavovat se ve sklepě, kam jsme se schovávali během ostřelování. S manželem jsme se proto dohodli, že odejdu. I s dcerou."
"V jednu chvíli bylo nejvíc rýže, to bylo někdy začátkem listopadu. A z ní jsme pak dělali všechno možné. Nevím, jak se našly všechny ty recepty, ale z rýže se dělal sýr nebo řízky, z ničeho v podstatě. Na trhu se prodávaly listy zelí. Jeden list stál jednu německou marku. Koupíte pět listů a uděláte oběd. Je těžké si vzpomenout na to všechno, co bylo."
"Organizovali jsme různé hry, také i něco na učení a děti si hrály i mezi sebou. Pamatuji, že jsem je učila šít a vyšívat. Moje dcera vyšila dvě hračky - pejska a kočičku, a celý život je nosí s sebou. Když jsme odcházeli, vzala si je s sebou jako vzpomínku na to období. Později, když vyrostla, jí připomínaly, že se člověk za každých okolností může něco naučit a udělat pro sebe něco hezkého. Staly se jejími maskoty a dnes si s těmito hračkami hraje její dcera."
„Co mě dělá smutnou, to je současná situace v České republice vůči uprchlíkům a migrantům. Když si vzpomenu, jak jsme my byli přijati a jak vřele přijati, a jak nám lidé pomáhali a i našim dětem, které jsou tady vystudovaní, samostatní lidé a kteří v podstatě měli krásné dětství tady v Čechách, a že teď nejsme schopni pomoci jiným dětem, které to taky potřebují a které nás o to žádají. To nemůžu pochopit. A někdy myslím, že možná i nás tu takhle nepřijímali vřele, možná jsme si to my jenom mysleli, protože jsme přišli z té války a neuměli jsme český jazyk, možná ani nás nikdo nechtěl tady, v České republice.“
„Původně jsem vůbec nemyslela, že pojedu do České republiky, vůbec. Protože já jsem musela opustit Sarajevo ze zdravotních důvodů a jít na léčení do Chorvatska, do Záhřebu. A na té hranici mezi Bosnou a Chorvatskem se změnily nějaké předpisy a mně chybělo nějaké razítko a nemohla jsem vstoupit na území Chorvatska. Tak na té hranici, protože já jsem Sarajevo opustila s konvojem dětské ambasády, který vezl 360 matek s dětmi na pozvání České republiky do Česka, aby tady přečkaly konec války, tak oni byli tak ochotní a všichni, kteří jsme měli na té hranici z té české vlády a Evropské unie, kteří byli na hranici a doprovázeli ten konvoj, byli ochotní vzít i ty ostatní, kteří se nemohli dostat do Chorvatska.“
„Že budeme mít hezkou snídani. A dala jsem to na ten sporák a ještě jsem šla jenom něco vzít z domova z kuchyně. A v tu chvíli, když jsem vstoupila na chodbu, tak před ten sporák spadl granát a v tu chvíli zemřeli dva sousedé a já jsem to úplně zázrakem přežila. Kdybych o vteřinu později šla do toho vchodu, taky bych byla mrtvá.“
Nidžar Džana Popović se narodila 13. března 1950 v Sarajevu v tehdejší Jugoslávii. Její rodiče, matka Enisa a otec Šibahudin Moranjak, za druhé světové války bojovali proti fašistům v řadách Titových partyzánů. Po válce matka pracovala v justiční administrativě, otec jako státní zástupce v Sarajevu. Oba byli členy Svazu komunistů Jugoslávie. Pamětnice maturovala na střední technické škole, v roce 1968 byla přijata na elektrotechnickou fakultu, kde v roce 1975 získala titul inženýrky. V roce 1977 se vdala za strojního inženýra Slobodana Popoviće a 10. listopadu 1980 se jim narodila dcera Sanja. 18 let pracovala ve významném jugoslávském podniku Energoinvest. Začínala jako inženýrka automatizace procesů a v letech 1987 až 1992 zastávala pozici vedoucí oddělení pro řízení projektů. Jako členka Svazu komunistů Jugoslávie se angažovala v odborech. Když v roce 1992 začala v Bosně a Hercegovině válka, žila s rodinou v panelovém domě v Sarajevu, kde se spolu se sousedy schovávali ve sklepě a řešili problémy s nedostatkem vody a jídla. V listopadu 1992 onemocněla a musela podstoupit zákrok v nemocnici. Kvůli bezpečnosti se rozhodla využít nabídky Červeného kříže a odjet na operaci do Záhřebu. Odcestovala i s dcerou a na hranicích s Chorvatskem nemohly kvůli administrativním problémům vstoupit do země. Proto se rozhodla připojit k autobusu matek s dětmi, které odjížděly do Československa. Nejdříve se dostaly do humanitárního centra v Kupařovicích a později v Ivančicích u Brna, kde Nidžar Popović vytvořila projekt pro Dílny ručních prací, který ženám nabídla Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) z Prahy. Od roku 1994 začala organizovat podobné dílny i v jiných uprchlických táborech a humanitárních centrech. Přestěhovala se do Prahy a 1. září 1994 začala pracovat v OPU jako sociální pracovnice. Řadu let koordinovala projekty zaměřené na integraci migrantů. Za práci věnovanou uprchlíkům dostala v roce 2003 celosvětové ocenění UNHCR v Ženevě. Její manžel Slobodan se do Prahy dostal v roce 1995. Dva roky poté celá rodina získala v ČR trvalý pobyt z humanitárních důvodů. Manžel podnikal, dcera studovala na Anglo-americké vysoké škole v Praze, kde absolvovala v roce 2003. Po smrti sestry v roce 2007 v Sarajevu se matka pamětnice přestěhovala do Prahy, kde 20. dubna 2008 zemřela. Dva roky nato zemřel i manžel Slobodan. V roce 2023 žila pamětnice mezi Prahou a Rotterdamem v Holandsku, kam se kvůli práci přestěhovala její dcera Sanja s rodinou.