Jana Pospíšilová

„To, že režim má věřící za nepřátele, jsem si plně uvědomila v době, kdy jsem byla ve třetím ročníku na gymnáziu. My jsme jeli navštívit Josefa Hrdličku do Liptáně, on tam tehdy působil jako farář. Nějak se stalo, že nás tam legitimovali v té vesnici, vědělo se, že jedeme k němu. Já jsem pak byla přizvána k výslechu. Bylo mi sedmnáct a byla jsem tam s maminkou. Ještě před tím mě ale ten pan estébák navštívil na gymnáziu, kde mě s ním nechali samotnou. Měl takové hloupé dotazy, kdy se mě v červnu ptal, co jsem dělala 20. března, což jsem si vůbec nepamatovala. Ale příjemné mi to nebylo. Dobře mi z toho nebylo. Ptal se mě na takové různé věci a jestlipak chci dostudovat. Byl to pro mě velice nepříjemný zážitek. Tehdy jsem si právě uvědomila, že já jsem ten nepřítel. Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. Jaký já jsem nepřítel – já tady chci přece dělat dobro jako ten křesťan a mít všechny v lásce, a přesto jsem označena jako nepřítel.“

„Já si myslím, že už nás měli v evidenci, ty, kteří chodí k Julkovi, ty, kteří se účastní setkání a aktivit. Podařilo se jim nás vyhmátnout při takovéto akci. My jsme tam jeli na návštěvu, za tím otcem Josefem, nicméně každé shromáždění, kterému byl dokonce přítomen kněz nebo kde se dalo předpokládat, že se tam budou lidé snad modlit, tak to bylo zakázané náboženské shromáždění. Takže využili toho, že si mohli najít důvod zjišťovat informace o různých lidech. Určitě jsem pak měla strach. Víc jsem se dívala kolem sebe, když jsem šla do kostela, k Julkovi nebo na setkání. Dívala jsem se, jestli mě někdo nesleduje. A to jsem byla jednou u takové akce a ještě se nic moc nedělo. Říkala jsem si, jak se asi musí cítit lidé, kteří tohle absolvují častěji, nebo na které je ten nátlak velký. Musím říct, že lekce to byla.“