Mgr. Jan Potměšil

„V podstatě jsme se rozcházeli a já jsem ještě byl domluvený - věděl jsem, že na Žižkov přijede brněnské HaDivadlo a Husa Na provázku. Respektive na Chmelnici. Tak jsem tam směřoval, jel jsem tramvají a najednou jsem uviděl ty obrněné transportéry, které jely z kasáren - z garáží vojenské techniky na Žižkově, které patří ministerstvu vnitra. Viděl jsem obrněné transportéry, pomalované jenom žlutobíle jako VB, Veřejná bezpečnost. V tu chvíli jsem zhysterčil: Tak už je to tady. Protože mi došlo, že opravdu jedou na tu Národní. Tam už se to vědělo, tak jsme se otočili a s těmi kluky z Brna jsme jeli zpátky. V tu chvíli jsem tam zažil - když to akorát skončilo - hrůza. Že ten režim se rozhodl použít vojenskou techniku. Sice složku ministerstva vnitra, jasně, ale tohle jsme dobře znali z vojny. Že to má dělo, má to kulomet, v tom sedí osm lidí, kteří mají samopaly. Najednou jedou někam, na Národní třídu asi. Ještě měli s sebou sítě, které potom rozložili. To jsem potom viděl nějaké fotky, že opravdu tlačili ty lidi od řeky, aby se ten masakr ještě zvětšoval, aby ti lidi neměli kam utéct. Organizované násilí proti vlastním občanům. Potom, když jsem viděl Národní třídu jako bojiště…Válely se tam kusy oblečení, svetr, bundy, fleky krve. A tam ti zlomení, ponížení lidi. Co to má znamenat? Chodíme do školy, chceme studovat, máme nějaké plány a vlastní režim nás takhle zbije, zmydlí, zdegraduje totálně. Přitom se nic nedělo, žádný násilí ani destrukce neprobíhala. Jen se volalo po nových volbách a po dialogu. A po svobodě. Dominantní bylo, že není možný, aby to takhle skončilo: to se musí všichni dozvědět. To ten režim nesmí zamést pod koberec. Horečný úsilí směrem k tomu, aby… Vymyslet, co dělat, aby člověk byl platnej, aby pomohl k tomu, že dojde ke změně. Že někdo bude hnán k zodpovědnosti.“

„Tam byla taková epizoda, že už během Palachova týdne jeden den po mně někdo skočil, do té skupiny lidí. Byl podobně oblečený jako já, byl v civilu, vytáhl mě ven a začal křičet: ,Už ho mám, už ho mám.' Předal mě někomu v uniformě. Ten mě odvedl na roh Jindřišský, ruce na zeď, roztáhnout nohy, prohledali, jestli nemám zbraně. Párkrát mě ještě přetáhli obuškem. Potom nás odvezli do Školské ulice na policejní stanici, tam nás hodili do klece. Tam jsem potom strávil celé odpoledne. Potom jsem si uvědomil, že večer mám představení v Disku. Prosil jsem, jestli bych nemohl na výslech dřív, že mám potom povinnosti, představení. Dostal jsem čočku a nic se nestalo. Takže jsem to představení prošvihl. To mohl být problém a průšvih. Byli tam lidé, kteří museli jít domů, kolegové, kteří byli připravení. Už to byla profesionální scéna v tu chvíli. A já tam nebyl. Ale naštěstí i na DAMU byli stejně naladění pedagogové, kteří uvažovali jako my. Nakonec z toho nic nebylo. Představení jsme nahradili, zahráli ho jindy. Vlastně nic se nestalo. To i pro mě byla zpráva, že ta množina lidí, kteří uvažují stejným způsobem, je možná větší, než si myslíme my sami, a možná i větší, než si myslí ten režim. Musím smeknout klobouk, nikdo to neřešil. Možná na tom Václaváku byli taky, to nevím.“

„Jednou se mi stala příhoda, že mi někdo půjčil knihu mladýho autora, který napsal knihu Hlava 22, [Joseph] Heller to napsal. A já jsem si to půjčil od někoho a taky to bylo na jakémsi indexu, jako že to bylo zakázaný. A v takový tašce jsem to vezl domů. A shodou okolností jsem čekal někde na stanici na autobus, položil jsem to na zem, autobus přijel, já jsem tam skočil, aby mi nezavřel dveře, a tu tašku jsem tam zapomněl. A pamatuju si ten teror, který jsem sám na sobě prožíval. Že jsem se bál, že tu tašku někdo najde, že ji najdou policajti, že tam najdou i tu knížku, že jsem tam měl možná i doklady, možná i občanku. A zjistí, kdo ji měl. Že vlastně za to budu postihovanej a tak dále. Ale kvůli něčemu, co v podstatě na celým světě, na celý planetě bylo hodnocený jako kvalitní literatura, která je jako jedním z nejlepších nebo patří mezi tu množinu nejlepších literárních počinů, který se kdy napsaly. A říkám to právě jenom jako příklad. Že v tu chvíli, já jsem řešil, asi tři neděle, že to je velkej průšvih, že teda ve škole budu mít průšvih a podobně. Nakonec mi naštěstí zavolal nějakej člověk, kterýho jsem nikdy v životě neviděl ani neznal, a ten mi řekl, že tu knížku má, že i tu tašku má, že má i ty moje doklady. A že se moc omlouvá, že nezavolal, protože si to chtěl přečíst taky."

„Potom jsem se konečně probral z bezvědomí. Tak kolem mě bylo spoustu lékařů a tak. Jsem nevěděl, co se stalo, úplně hlava mapa, černá díra. A myslel jsem, že mě nějak strašně bolí hlava, že jsem se někde praštil do hlavy nebo co se stalo. A najednou tam naštěstí byli i rodiče, že jim to dovolili. A v tu chvíli tatínek vyslovil jednu holou větu, ale úplně geniální, protože řekl: „Václav Havel už je prezidentem.“ A mně se všechno jako zacvaklo, jak kdyby mi vložil šém do hlavy. Prostě najednou se všechno vrátilo a já jsem si to do vteřiny všechno pamatoval."

„Dopadlo to tak, že můžu úplně normálně fungovat, žít. A že mám báječnou rodinu, našel jsem ženu svého života, mám dva zdravý kluky a můžu dělat práci, kterou chci. A hlavně jsem šťastnej, protože vlastně to, po čem jsem toužil nebo toužila generace našich rodičů, možná i prarodičů, se podařilo naplnit. Že jsme se opět po vlastně dlouhý době-nedávno jsme to počítali, to bylo čtyřicet sedm let, co jsme žili v nesvobodě nebo v těch režimech, když se vezme teda protektorátní režim a potom teda komunistickej režim. Z těch sto let jako trvání Československa, nebo Český republiky, čtyřicet sedm let bylo vlastně v těch podmínkách. Takže jsem šťastnej, že v tuhle chvíli my, generace mých rodičů a další, ale zároveň i generace našich dětí se znova mohla nadechnout svobody, a že jsem u toho mohl bejt."

„Jsem strašně podrážděnej, když někdo jakoby zpochybňuje nebo nějakým způsobem říká: ‚No, oni nevědějí, co chtějí,’ nebo: ‚Je to málo, že chtějí jenom tohle nebo tamto’. Na začátku proti režimu všichni věděli, že mají ty prostředky ministerstva vnitra. To znamená nejen pendreky a plexisklový štíty a helmy, ale že mají i zbraně, že mají i obrněný transportéry, že mají i celou armádu k dispozici, kdyby potřebovali."