Jaromír Prach

„Tábor byl zase postavený stejně, zase jsme tam měli tu bránu, zase jsme tam měli tu věž, špačkárnu, všechno to bylo úplně stejný. Ohňový kruh, křesla, totemy… No, a potom zase přišla sprcha s totemama. Že nesmíme dělat totemy na táboře. Tak zase – budou jezdit kontroly, tak nebudeme dělat totemy, tam si uděláme samorosty. ‚Najděte nějaký vývrat, aby to mělo dva rohy, udělejte z toho nějakýho kozla, obarvěte to drobet a hotovo…‘ Přijela kontrola – ‚Jak to, že máš totemy?‘ – ‚To nejsou totemy, to jsou samorosty, to je výtvarný umění! To dělaly děti v rámci výtvarnýho umění!‘ Všechno se to muselo nějakým způsobem umět. Já už jsem to říkal šoférovi, když jsme sem jeli, já pro to mám takový názvisko, VSNKZ – Vlk se nažral, koza zůstala celá.“

„Byly tam i takový zajímavý věci, že tam byl nějaký Honza Tomer, on potom emigroval, a to byl hrozný dobrodruh. Ten dokázal najít třebas krabici zakopaných hloubkařských nábojů, tam to vyhrabaly slepice, a on je rozebral, vysypal z toho prach a dělal nám takový cestičky a zapaloval to a bylo to pro nás hrozný dobrodružství. Tam v těch roklích se našly i ostrý granáty, opravdu. A on třeba našel granáty a šel je rozebírat do sklepa. My jsme jenom čekali, kdy se ozve nějaký výbuch a Venca přijde s utrhanýma rukama, a podobně… Ale toho já jsem se nerad zúčastňoval, takových věcí, já jsem spíš přes ty časopisy a přes ty Rychlý šípy a přes toho Foglara. A začalo mi to čarovat, očarovávat. A pak přišel právě ten krásný rok 1956. Samozřejmě, že ty Rychlý šípy jsme četli všichni, i brácha, a i kluci kamarádi, půjčili jsme si to takhle. A brácha potom říkal: ‚Co kdybysme si založili taky takovej klub, jako měly Rychlý šípy?‘ A já jsem z toho byl úplně nadšený. Tak jsme byli vlastně první dva členi, potom k nám přistoupil nějaký Jarda Skružný, potom Venca Kobes, Míra Kasala… A bylo nás pět jako Rychlých šípů.“