„Zabýval jsem se, když jsme byli na zámku v Blatné, opět s Jaromírem Homolkou, tamním materiálem. Jednoho dne jsem za ním přišel, poněkud vykulen, a zřejmě na mně bylo patrno, že jsem v jakémsi šoku. A on se na mě tak podívá a říká: ,Tak co jsi našel, Škrétu, nebo Brandla?‘ A já povídám: ,Brandla.‘ Totiž, skutečně to nebyla fantazie a fantasmagorie, ale opravdu to byl nález pozoruhodného obrazu alexandrovského námětu, který tam byl zařazen jako svozový materiál bez bližšího určení. V první vlně jsem ho ani neurčil ikonograficky správně, za to se kaji, ale neměl jsem tehdy ještě možnost opřít se o ikonograficky relevantní literaturu. To je ukázka toho, co bylo možno tam nacházet.“
„Moje studijní léta byla provázána velkou osobností, která se tedy vetkla hluboko do paměti národa, a myslím, že ještě hlouběji by se vetknout měla. Byla to Růžena Vacková, opravdu pozoruhodná žena, katolická konvertitka, která byla vyslovenou hlasatelkou obětování se – úkolu, který ona splnila do poslední nitky. Zůstala, pokud vím, snad nejdéle ze všech možných v kriminále, museli ji téměř až vyhazovat, protože ona odmítla veškeré formy žádosti o milost. ,Dokud tu jsou jiní, nebudu se vůbec pokoušet dostat ven.‘ Obětovala se tedy plnou měrou. Byla mojí profesorkou klasické archeologie, kterou vyučovala s profesorem Čadíkem, další osobností podobně tragickou. Tragickou - vítězně a triumfálně tragickou, by se dalo říci.“
„... protože samozřejmě politicky jsem se cítil ohrožen – buržoazní původ a tak dále. Nikdo mě sice nenapadal nijak přímočaře, tedy čelně, ale cítil jsem neustále, že to ohrožení tady trvá. Tak jsem se tedy snažil tomu vyhnout, ale nevyhnul jsem se tomu zdaleka zcela, protože již na mě čekala další klec, kterou připravil bolševik – a to bylo PTP. Při nejbližším odvodu, a bylo to vlastně mimo odvodní termín – bylo to téměř legendárně známé 5. září 1950, což je tedy den, kdy se PTP vlastně zrodilo. Já tedy mohu říct, jsem naplněn hrdostí, že jsem pétépák fundamentalista.“ Tazatelka: „To je hezké.“ - „Protože jsem prakticky strávil u PTP celou dobu, kdy opravdu trvalo. Ono totiž bylo v dubnu 1954 zrušeno a nahrazeno jinými útvary, tedy beze zbraní a tak podobně.“
Pavel Preiss se narodil 21. května 1926 a pro život v komunistickém Československu byl poněkud nešťastně vybaven buržoazním původem. Celý život bydlí na jednom jediném místě, v domě na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic. Zde vychodil základní školu a roku 1938 také nastoupil na gymnázium. Studium měl však zkomplikované probíhající válkou, na jejímž konci byl sám nuceně nasazen. Po válce nastoupil ke studiu dějin umění a klasické archeologie na Filozofické fakultě UK a u tohoto oboru zůstal s láskou po celý život. Roku 1950 byl odveden k nově založenému útvaru PTP. Tomuto útvaru zůstal nedobrovolně věrný po celou dobu jeho existence, až do roku 1954. Po návratu z vojny nastoupil do Státní památkové správy, kde se dva roky v Národní kulturní komisi zabýval katalogizací sbírkových předmětů na českých zámcích. V roce 1956 přijal zaměstnání v Národním muzeu. Nebyl však spokojen s atmosférou zde panující ani s tamějšími politickými poměry. Podařilo se mu však získat tam titul kandidáta věd, a to bez nutnosti vstupovat do KSČ. Začátkem 60. let se mu naskytla příležitost pracovat pro Národní galerii, kde se časem dostal i k pořádání zahraničních výstav. Tou dobou také odolal nabídkám spolupráce s StB. Roku 1969 byl jmenován docentem. Krátce přednášel na filozofické fakultě, ale brzy byl nucen odejít. Roku 1992 byl jmenován profesorem a v letech 1993-1994 se mu dostalo cti být hostujícím profesorem na vídeňské univerzitě. Po návratu do Prahy opět přednášel na Karlově univerzitě. Profesor Pavel Preiss zemřel 17. prosince roku 2023.
